Šepot vlčích máků ✓

Kapitola osmá

„Není to Samuel?" zeptal se Cameron se znatelným překvapením v hlase. 

Takže se mi to fakt nezdálo. „Vypadá to tak," odpověděla jsem zamyšleně, a přitom přejížděla prstem po plátně a linkách tváře.

Ten chlapec měl opravdu stejně ostré rysy v obličeji jako Samuel. Stejně ledové oči, ze kterých člověka mrazilo, ale zároveň polévalo horko. Nedokázala jsem říct, jestli jsou jeho oči spíše modré, nebo šedé. Byl téměř nebezpečně krásný.

Když jsem si vzpomněla na den, kdy jsem viděla Samuela poprvé, uvědomila jsem si, že léta mu na tom zvláštním charismatu neubraly. V době, kdy vznikl tento obraz, musel být přibližně ve věku mě, nebo Camerona.

„Ale proč je tady jeho obraz?" zeptal se Cameron skoro šeptem.

„Asi měl s Tobiasem, nebo celou tou rodinou něco společného," pokrčila jsem rameny. „Třeba to byl právě Tobias, kdo ho namaloval," napadlo mě. „Dávalo by to smysl."

„Dobře, v tom případě se zeptám, proč to vypadá, že není oblečený?" pokračoval v otázkách. „Pokud ho opravdu maloval Tobias tak..."

„To nevíme, je to portrét. Třeba prostě jenom neměl svršek," povzdechla jsem si a protočila očima. „Pokud byl Tobias umělec, tak na tom není nic divného."

Byla jsem tak trochu unesená tím, jak moc byl dotyčný malíř nadaný. Obrazy skoro jako kdyby vystupovaly z pláten a stávaly se realitou pod tlumeným světlem starých, zaprášených žárovek. Obzvláště Samuelovo mladší já díky svým lehce pootevřeným, plným rtům působilo, jako kdyby snad dýchalo a v očích mu nebezpečně blýskalo.

Jestli to byla opravdu Tobiasova práce, vyvolávalo to spoustu dalších nevyřčených otázek. Byl Samuel snad nějaký jeho příbuzný, náhodný model, rodinný přítel, nebo snad milenec? Nedokázala jsem si na to odpovědět. Kromě Tobiase nejspíš existovala jediná osoba, která mi mohla vyjevit pravdu. Mohla jsem se však mýlit a ten obraz třeba namaloval někdo úplně jiný.

„Prázdná plátna bys vlastně mohla využít, co?" mrknul na mě Cameron a tím mě vyrušil z toku myšlenek.

„J-jo," přikývla jsem křečovitě.

Po dlouhém prohledávání jsme nenašli nic, co by nás zaujalo natolik, jako Samuelův obraz. Jedinou výjimkou byla jakási černá truhlička, která byla pomalovaná různými ornamenty.

„Je zamčená," postěžovala jsem si po několikaminutové snaze ji otevřít.

„Potom se na to podívám," zasmál se Cameron, který se očividně dobře bavil mojí nešikovností. „Chceš snést ty plátna dolů?"

„Ne, zatím ne," zavrtěla jsem hlavou.

„Takže teď sklep?"

„Jestli ti to nebude vadit."

„Já nejsem takový strašpytel jako ty," pousmál se a když kolem mě procházel, pohladil mě po hlavě jako malé dítě.

Ještě několik minut jsem stála na půdě jako přikovaná. Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy mi nevadil mužský dotek, dokonce jsem uvnitř cítila jakousi spokojenost a potěšení.

„Tak už jdeš?" ozval se zezdola nedočkavý hlas.

Jestli snad existovala sebemenší naděje na to, abych se zamilovala, nechtěla jsem si to připustit.

„Už jdu!" zavolala jsem a pomalu slezla po schůdcích dolů se zamračeným výrazem.

***