Šepot vlčích máků ✓

Kapitola třicátá druhá

„Kdo jste?" vyhrkla jsem a začala se rozhlížet kolem pátrajíc po mé chlupaté společnici. Bylo pravdou, že Nel jsem od rána neviděla. Myslela jsem si, že se toulá na pastvině a loví myšky, jak to často dělala.

„Myslím, že na tom teď nezáleží. Jestli se tady neukážeš do půl hodiny, tak se s ní můžeš rozloučit," odsekl dotyčný a hovor ukončil.

Polil mě ledový chlad. Nel pro mě byla stejně důležitá jako člen rodiny. Prošla si se mnou vším špatným i dobrým a představa toho, že bych ji ztratila, byla naprosto nemyslitelná. Takže i přes uvědomění si toho, že je to past, jsem nasedla do auta a se slzami strachu v očích se rozjela k tomu osudovému domu.

Cestou jsem se neustále snažila dovolat Cameronovi, ale marně. Nezvedal to, díky čemuž mě celá takhle situace děsila ještě víc. Z očí mi stékaly pramínky slané vody, které jsem nedokázala zastavit. Tak moc jsem se bála, co na mě v tom domě bude čekat. Cítila jsem se osamocená, jako už dlouho ne. Tentokrát tu nebyl Samuel ani Cameron, aby mě zachránili.

Když jsem byla kus za centrem vesnice a zbývala jenom chvíle k tomu, abych se ocitla u mého domu, ve světlech auta se ocitla silueta ženské postavy. Po chvilce zírání mi došlo, že je to Sasha a prudce jsem dupla na brzdu, jenže auto nebrzdilo. Přesně v tu samou chvíli jsem se s hořkosladkou ironií konečně dovolala Cameronovi.

„Sakra!" vykřikla jsem s pohledem uvězněným v očích Sashi, která se jenom šíleně usmívala a odmítla uhnout. Telefon jsem odhodila na vedlejší sedadlo a nezbylo mi nic jiného než prudce stočit řízení do strany.

Plnou rychlostí jsem za obrovské rány narazila do stromu a hlavou se praštila o volant. Najednou bylo všechno zamlžené. Z telefonu ležícího na sedadle spolujezdce jsem slyšela Cameronův hlas, ale nedokázala jsem odpovědět.

Cítila jsem, jak mě někdo násilně vytahuje z auta a pak ztratila vědomí.

***

„Hazel, prober se," slyšela jsem v dálce hlas, který bez pochyb patřil Tobiasovi. „Musíš se probudit, jsi v nebezpečí," pokračoval dál. „Je mi to líto, takhle to nemělo skončit."

„Tobiasi?" promluvila jsem k němu v pouhé myšlence. Muselo se mi to jenom zdát.

„Omlouvám se," ozval se jeho šepot těsně u mého ucha a přesně v tu chvíli jsme se probrala.

Chvíli trvalo, než jsem zaostřila a začala vnímat své skutečné okolí. Srdce se mi zastavilo při uvědomění, že jsem ve sklepě. Tom sklepě. Několikrát jsem sebou škubla, abych se uvolnila z pevného sevření, ale došlo mi, že mám kolem krku uvázaný provaz zařezávající se do holé kůže, který je ovinutý kolem sloupu, k němuž jsem měla přivázané i ruce. Provaz byl tak pevně utažený, že mi bolestně rozdrásal kůži. Celá takhle scéna mi něco připomínala.

Ne! Tohle ne!

Začínalo mi docházet, co se vlastně stalo. Vzpomněla jsem si na silný náraz do stromu a Cameronův hlas volající mé jméno z telefonu. Znovu jsem sebou začala škubat i přes veškerou bolest, která se mi ozývala celým tělem. Snaha o uvolnění však byla neúspěšná. Místo toho jsem na sebe strhla pozornost všech přítomných, kterých jsem si pod vlivem šoku předtím vůbec nevšimla.

V tlumených světlech svíček jsem rozeznala pár osob oblečených do černých kápí. Sashu, starostu, Celii, Simona, manželský pár, který často sedával v hospodě a... Doktora Melvina. Bylo jich tam ale mnohem víc. Dokonce jsem rozeznala i policajta, který vytahoval Joshovu mrtvolu z jezera.