Mohlo nám být kolem 15 let, když jsem si začala uvědomovat, jak se začínají mé city prohlubovat.
Každý jeho pohled.
Každá jeho drzá vtipná poznámka.
Každy jeho úsměv, který byl věnovaný jen a jen mně.
Každý den kdy stál venku a čekal, až něco podnikneme.
A hlavně jeho chování, kterým mě nepřestal překvapovat.
I přes to, že vyrostl byl stejný, jak jeho hnědé vlasy byli stejné, tak i jeho sny.
Tolik mě bolelo, že nejsem jeden z nich.
Ale věděla jsme, že budu jejich součástí i bez toh, aby to zmínil.
Oh bože, jak jsem byla kdysi naivní.
