!!!! Moje první kniha,číst na vlastní nebezpečí!!!
Otevřela jsem vrátka a šla si sednout na lavičku. Slyšela jsem kroky za mými zády , tak jsem se otočila. Byl to Jack.
„To jsi ty." „A koho jiného jsi čekala?" „Nikohk." „Můžu?" Zeptal se s nadzvi...
On je upír. Hypnotizovala jsem tu knihu. Zdá se mi to nebo je tam opravdu napsáno upír. Nic mi nedává smysl. Opravdu tu není nic normálního. Opravdu existují ty pohádky a horory?
Ráno ve škole:
Sedla jsem si na své místo. Čekala jsem 2 minuty, 5 minut, 10 minut a zvonilo na hodinu.
Jack Stone Collins tu nebyl. Já jsem potřebovala zjistit proč. Celý den byl pro mě dlouhý. I když je upír, potřebuju ho v mém životě. Jako by byl pro mě kyslík který musím používat pořád . Ve dne noci...
Po škole jsem nešla do jídelny ale do starého parku. Tam už nikdo nechodil. To je dobře. Musela jsem být sama. Přemýšlet. Teď jsem přemýšlela dlouho.
Otevřela jsem vrátka a sedla si na lavičku. Slyšela jsem za mými zády kroky tak jsem se otočila. Byl to Jack.
„To jsi ty."„A koho jiného jsi čekala."„Nikoho." „Můžu?" Naznačil mi jestli si může sednout. Já jsem však ale stala k němu zády.
„Jsi rychlý. Tvoje kůže je chladná, a bledá. Jsi rychlý a silný." „Tak teď už to víš." „Ano..."
„Bojíš se." „Ne. Tebe ne! Jen co bude dál." „Rebeko, Teď mi polož tu nejzákladnější otázku. Co vlastně jím." Já jsem se však neotočila.„ Naše rodina nechce být zrůdou. Takže zabijime jen zvířata. Lidí ne. I když jsou lepší. Není to třeba jako pít tvoji krev." Teď jsem se otočila a šla k němu blíž. „Já se tě nebojím." Řekla jsem. „ Že ne?!" Hned mě hodil přes rameno a běžel. Běžel strašně rychle. Asi jako motorka která právě jede pro první místo. Konečně jsme byli na místě. Opatrně mě sundal a někam šel. Samozřejmě že já za ním. „Mám ještě jednu otázku." Řekla jsem s vážným hlasem. Jack se Ihned zastavil a pomalu se otočil. „Umíš číst myšlenky." „Ano, jen to odhaduji. I u tebe. Každý upír má nějakou schopnost. Já umím rychle běhat a hodně skákat." „A-ah-aha. Promiň jsem pořád v šoku že předemnou stojí upír." „Hm." Otočil se a šel. Došli jsme k útesu. Byl západ slunce. Jack však stal ve stínu.
„Pojď." Řekla jsem. „Na slunci jsme jiní." Přišel ke mě a začal se třpytit jako diamant.
„Jsi krásný." Řekla jsem. „Krásný?! Tohle je kůže zabijáka. Jsem zabiják." „Nejsi." A narovnala jsem se. „Já jsem určený k zabíjení." „Chci být s tebou." Řekla jsem. Přišel ke mě hodně blízko. „Ale musíš mi říct co cítíš." „Teď se bojím." On se rychle oddálil. „Ale ne tebe. Bojím se že mu zmizíš, utečeš a nevrátíš se mi."
Jack mě vzal do náruče a někam šel. Posadil mě na trávu a sedl si vedle mě . Po chvíli jsme si lehla do té trávy. Cítila jsem se v bezpečí i když touží po mě krvi. Po chvilce jsem usnula.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
(Obrázek: louka kde je Jack a Beka)
Probudila jsem se a ležela jsem ve své posteli. Jak jsem se sem dostala? Nevím. Je naštěstí sobota. Takže jsem nezaspala.
„Jsi v pořádku?" Zeptala se Elyša. „Jo, jak jsem se sem dostala?" „Jack tě sem přinesl." „Aha." „Elyšo?! Beka už je vzhůru?" Zeptala se z druhé mistnosti Alice. „Jo je." Ozvala se jí Elyša.
„Beko dneska jdeme nakupovat jdeš s námi?"„ Já na to nejsem." „Já vím." „Elyšo! Tak pojď!" Řvala Alice. „Uz jdu. Tak ahoj Beko." „Ahoj." A zavřely se dveře.
Tuk tuk tuk.. tuk..
Jako kdyby mi někdo na okno házel kamínky. Šla jsem se podívat. Nikdo tam nebyl. Chtěla jsem si lehnout do postele jenže jsem se zarazila. Jack stál u dveří.
„Ahoj." Řekl tím svým přízvukem. „Ahoj. To jsi nemohl jít dveřmi jako-" zamlčela jsem. On není člověk. On je upír.
„Musel jsem tě vidět." A něco ti říct.
„Jo.. Tak povídej." „Uz jsem tady. Znám tvůj pokoj. Ale ty neznáš můj. Můj dům." „Jo takže, kdy ?" „Zitra? V 18:00hodin před koleji?" „Super. A pojedeme autem viď." „Ovšem." Šla jsem k němu blíž. On pochvilce taky. No ne my jsme si dali pusu! Dala jsem pusu krvežíznivýmu upíru pusu!
Ležela jsem v posteli a vedle mě Jack. Byl u mě . Byl u mě než jsem usnula. Ten den se mi zlepšil, protože je tu on.
Beko! Kde jsi! Volal Jack. Běhali jsme v horách. Já jsem s ním běhala na stejnou míru! S upíry se nedá běhat. Já ale běhala!
CRRRRRRRRRRRRRRRR!
Jezisi proč mi zvoní budík v 05:00 hodin v neděli! Zbudilo mě to doufám že ne holky. Hned jsem ho vypla.
Je 07:34 a stále nemůžu usnout. Takže jsem se oblékla a šla do parčíku kam už nikdo nechodí. Sedla jsem si na lavičku a užívala si ten pocit volnosti. Teď už nikdo nepřišel. Potřebovala jsem si oddychnout od toho všeho. To že Jack je upír. To že brzy se seznámím s rodinou upírů. A to že Jack bezvýhradně a nenapravitelně miluju.
Asi bych už měla jít. Už vychází slunce tak jsem si řekla že tu počkám. Krásný. Tohle je tak krásné! Ale teď už bych měla jít . Musím projít lesíčkem a jednou ulicí.
Byla jsem unavená, a holky taky spaly . Hupla jsem do postele a zavřela těžká víčka.
No tak Beko! Kde jsi! Volal Jack. Tady mávala jsem se třpytící se rukou. Jack ke mě přiběhl a dlouze mě políbil.
„Pořád spí." Slyšela jsem šepot u mě postele. „No nevím jestli se probudí do 08:00 h. Asi s námi nepůjde do zábavného parku."
Mě se vůbec nechtělo a navíc dneska jedu k Collinsovým. „To nedává cenu. Ať se vyspí." Řekly a odešly. Yes! Jsem sama doma. Asi po pul hodině jsem konečně vstala a šla se připravit.
Ahoj všichni! Tak já myslím že na tuhle kapitolu jste dlouho čekali! Moc vám děkuji . Jsme #54 v kategorii upíři.
