call me daddy 4 » h.s.

249.

"Lásko?" zopakovala jsem jeho repliku co mi právě řekl a jen jsem pozvedla překvapeně obočí, choval se jako náctiletý.

Harry mi na to nic neřekl a hned zmizel po schodech dolů a já jsem ho následovala. Chtěla jsem vědět co se mu honí hlavou.

"Chci nějaké vysvětlení." zamumlala jsem ihned co jsem viděla Harryho, který si dělal kávu.

"Jaké vysvětlení?" zamumlal a otočil se na mě, na tváři se mu pohrával úsměv.

"Co teď ode mně čekáš?"

"Možná to, že si budeš chtít zopakovat dnešní noc?" optal se jakoby nic zatímco si sedal k jídelnímu stolu. "Hm?"

"Na to zapomeň Harry." vyhrkla jsem rychle a šla se posadit také. "Nebude se to opakovat."

"Já - oba moc dobře víme, že jsme toho nevypili tolik. A myslím si - ne já to vím. Vím, že kdyby jsi to nechtěla tak mě zastavíš."

"Harr-"

"Ne, nech mě domluvit." přerušil mě a nadechl se aby mohl pokračovat dál. "Nicol před několika minutami jsi mi vlastně přiznala, že mě nemáš jen ráda. A já - víš jak na tom jsem."

Vlastně ano, Harry měl pravdu.

"Jo sakra fajn. Máš - máš pravdu." vydechla jsem po chvíli ticha a přesunula svůj zrak na svůj hrneček, který mi Harry nalil. "Jenže -"

"Co?"

"Nedokážu si představit, že bychom po tom všem znovu byli spolu Harry." řekla jsem popravdě a znovu se podívala na Harryho. Chvíli mlčel a jen se na mě díval, přemýšlel. "Nemyslím, že by nám to fungovalo."

"Za zkoušku nic nedáme."

"Ale jo, dáme. A to hodně." vydala jsem ze sebe a nesouhlasně pokývala hlavou. "Stálo mě to tolik, Harry já netuším jak jsi to prožíval ty, ale pokaždé když jsme šli od sebe tak to pro mě nebylo jednoduché a ty to víš. Takže nemáš pravdu s tím, že za zkoušku nic nedáme, protože dáme. Oba."

"Vím, že teď by to bylo jiné. Určitě." řekl přesvědčeně, ale já jsem tomu moc nevěřila.

"To jsi říkal skoro vždycky."

"Nicol prosím. Moc tě prosím, dej tomu šanci." vydechl a jeho ruka vzala tu mou, přejížděl po ní. "No tak."

"Harry."

"Víš jak by byli děti šťastné? Hlavně Zoe." zamumlal a podíval se mi hluboce do očí, věděl jak na mě.

"Jo. Jo, ale nemůžeš mě vydírat s tím, že by byli děti šťastné. Určitě by byli, ale -"

"Co? V čem je problém?" přerušil má slova.

"Nemám jistotu." vydechla jsem tiše a muž výraz byl ublížený. Bála jsem se. "Harry - ty víš jaký dokážeš být a - nemám žádnou jistotu, že prostě nevybouchneš a nezačneš dělat věci, kterých později budeš litovat."

"Bojíš se mě?" zeptal se z ničeho nic a já jsem se na něj jen tak chvíli dívala, přemýšlela jsem co mu mám odpovědět.

"Já - asi."

"Změnil jsem se."

"Nevěřím ti to, promiň."