call me daddy 4 » h.s.

254.

Harry

Sakra moc dobře jsem věděl, že jsem udělal chybu. Kdo by nechal dvě malé děti samotné a šel se opít? Snad jen já. Byl jsem pitomec. Ale už se stalo, nepočítal jsem s tím,  že by se tohle Nicol mohla někdy dozvědět, už vůbec jsem nepočítal s tím, že bychom byli ještě někdy, po tom všem co jsem udělal, spolu. Ale to mě neomlouvá.

Ale pitomec pitomcem zůstane.

Proto byly asi tři hodiny ráno a já seděl dole v kuchyni a před sebou jsem měl sklenku něčeho co jsem snad ani nevěděl co je. A byl jsem tak moc naštvaný na sebe. Zíral jsem před sebe a zhluboka dýchal. Nemohl jsem se večer Nicol ani podívat do očí, nechal jsem jí aby si šla lehnout.

Byla na mě hodně naštvaná a já jsem to samozřejmě chápal.

A najednou jsem prostě vzal sklenku, která ještě před chvílí byla přede mnou a hodil jsem s ní. A ona se rozbila na několik malých střepů.

Celkem mě celá tahle věc vzala, mrzelo mě to. A mrzelo mě když jsem na Zoe několikrát křičel. Křičel jsem jen tak, vybíjel jsem si to na té malé a ona vůbec za nic nemohla. Byla vlastně to jediné co mi po Nicol zbylo. Ještě před pár týdny. A já se k Zoe občas choval tak ošklivě. Ale nikdy jsem ji neuhodil. Nikdy.

Zatímco Nicol ano.

Nemohl bych to Zoe udělat a kdyby ano asi bych se za to opravdu nesnášel. Nemohl bych s tím žít. Byla můj poklad.

Moje malinká princezna.

"Harry?" slyšel jsem hlas, patřil Nicol, která rozsvítila světlo. Zabolely mě oči. "Co tu děláš proboha?"

"Nic." zamumlal jsem. "Omlouvám se. Promiň mi všechno. Nicol já tě miluju víš to?"

"Harry pojd spát." odbila mě a brala mě za ruku. "Co jsi pil?"

"Nechci spát, chci být s tebou."

"Pojď si prostě lehnout."

"A budeš tam se mnou?"

"Samozřejmě." odpověděla ihned a já jsem se jen zvedl před tím než mě vedla do ložnice. Myslím, že jsem o něco zakopl. "Zkus být ticho, je pozdě a děti spí."

"Promiň."

"Nechci aby jsi pil." vydechla poté co jsme leželi vedle sebe, držel jsem Nicol u sebe tak pevně jako snad nikdy před tím. Aspoň jsem si to myslel. "Nesnáším to."

"Nebudu to dělat, slibuju."

"Vím, že budeš."

-

Probudil jsem se a ani jsem nevěděl kolik mohlo být. Když jsem se podíval na hodiny, ukazovaly půl 9. A když jsem se pak koukl vedle sebe na druhou stranu postele, Nicol tu nebyla. Jen matně jsem si pamatoval včerejší večer.

Ale jedno vím přesně. Vím, že potom co si Nicol myslela, že spím, odešla do koupelny, ale nechala si pootevřené dveře a já jsem mohl slyšet to jak pláče. Ale byl jsem opilý a nepřišlo mi správné chodit tam za ní. Mohl jsem to celé jen zhoršit a to nebylo to co jsem chtěl.

Po pár dalších minutách jsem se zvedl a namířil si to do kuchyně. A zjistil jsem, že nikdo nebyl doma. Nicol musela nejspíše jet odvést děti.

Hned co jsem si vzal prášek na hlavu, který jsem zapil, mohl jsem slyšet bouchnutí vchodových dveří.  Ihned jsem vstal a šel do předsíně za Nicol.

Ale ona byla ticho, nepozdravila mě. Pouze se na mě podívala, to bylo celé. Viděl jsem, že byla smutná, možná mírně naštvaná.

"Dobré ráno." vydal jsem ze sebe. Nicol mě jen tiše obešla, nemluvila. Šel jsem za ní, následoval jsem Nicol do ložnice.

"Chtěla bych být sama." zamumlala, když si sedala na postel.

"Omlouvám se." vydechl jsem a ignoroval její slova. "Za ten včerejší večer. Promiň."

"V pořádku."

"Není to v pořádku." ohradil jsem a posadil se vedle ní. Chtěl jsem jí vzít za ruku, ale netroufl jsem si. "Vím, že není."

"Je." vydechla a pokrčila rameny.

"Plakala jsi večer, vím to. Slyšel jsem tě zlato."

"To není pravda."

"Ale ano, je." řekla jsem klidným, tichým hlasem. "Mrzí mě to, vážně."

"Já - jsem unavená a chci si jít ještě lehnout."

"Spala jsi?" optal jsem se starostlivě. Nevypadala na to. "Hm?"

"Ne." odpověděla ihned a vstala, aby se mohla svléknout.

"Dobře. Nechám tě tady. A kdyby cokoli, budu dole jo?"

"Promiň Harry, já - zůstaneš tu se mnou? Prosím. Asi nechci být sama, potřebuju aby jsi tu byl se mnou."