call me daddy 4 » h.s.

240.

Stála jsem před budovou kde jsem bydlela a čekala až si mě Harry s dětmi vyzvednou. Byla jsem nervózní, ne že ne. Chtěla jsem aby to všechno proběhlo v pohodě, aby Zoe neměla špatnou náladu.

Špatnou náladu proto, že mě vidí.

Všimla jsem si auta, které přibrzdilo přímo u mě, byl to Harry, ale vzadu jsem nikoho neviděla.

"A - ahoj." pozdravila jsem zatímco jsem nastupovala do auta.

"Ahoj." vydal ze sebe Harry s mírným úsměvem na rtech. "Jak - jaký jsi měla den?"

"Uh, jo, v pohodě. Co ty?"

"Taky." pousmál se a nastartoval.

"Kde - kde jsou děti?" optala jsem se.

Nevím jak mě to napadlo, ale na chvíli jsem si pomyslela, že si Harry tu věc s poutí vymyslel a má úplně jiný plán, jiný plán bez dětí.

"Jsou ještě doma, vyzvedneme je a pojedeme." vysvětlil mi s úsměvem a rtech, oddechla jsem si.

Ten úsměv jsem tak zatraceně milovala. Milovala jsem ho celého.

Tiše jsem přikývla a odvrátila hlavu na druhou stranu, dívala jsem se z okna na okolí.

"Je ti něco?" zeptal se, mohla jsem v jeho hlase slyšet starostlivost.

"Co? Ne, není." vyvrátila jsem rychle a podívala se na něj.

"Já jen, že jsi taková zamlklá."

"Jsem v pohodě." ujasnila jsem a nezapomněla se krátce usmát. Harry přikývl a dál se věnoval řízení.

-

Harry vystoupil z auta a šel pro děti, já jsem čekala v autě a byla jsem sakra nervózní. Těžce se mi dýchalo.

Viděla jsem jak Harry nesl malého Sama v náručí a Zoe jde vedle nich, povídali si, ale pak se po oba zastavili. Mohla jsem vidět Harryho rozzlobený obličej a Zoe se také neusmívala. Měla jsem pootevřené okýnko a mohla jsem slyšet Harryho zvýšený hlas. Skoro na Zoe křičel, opravdu. Viděla jsem její obličej, bylo jí do pláče. Nechtěla jsem aby to dělal, aby na ní zvyšoval hlas.

Po několika vteřinách se Zoe otočila a vběhla zpět do domu. A já nevěděla co se děje, hned jsem vystoupila z auta a rychlým krokem jsem došla na Harrym.

"Proč si na ní křičel?" také jsem zvýšila hlas, byla jsem naštvaná. Nechtěla jsem aby na ní byl hrubý.

"Nic-"

Nenechala jsem ho domluvit, nevím co mě to popadlo, ale prostě jsem vešla do domu a bylo mi jasné, že Zoe bude v jejím pokojíčku. Rychle jsem vyšla schody a šla k ní do pokoje, slyšela jsem jak vzlykala. Bylo hrozné to slyšet.

"B - běž pryč tati, nechci tě - nechci tě tu." zaplakala. Byla otočená ke zdi, nemohla mě vidět.

"To jsem já." řekla jsem tiše zatímco jsem se blížila k její posteli na kterou jsem si i sedla. "Copak? Proč na tebe táta křičel?"

"Proč t- proč vás - proč vás to zajímá?" zeptala se po chvíli a posadila se, viděla jsem v ní sebe. Úplně.

"Chci vědět proč pláčeš."

"Já to nemůžu říct." vydala ze sebe a utřela si těch pár slz, které ji tekly po tvářích.

"Proč ne?" zeptala jsem se. Tak moc jsem jí chtěla obejmout a pohladit po vláskách, říct jí, že všechno bude dobré. Nechtěla jsem jí vidět jak pláče, trhalo mi to srdce. "Můžeš mi to říct."

"Nejde to." zakroutila hlavou.

"Ale ano, jde." vydala jsem ze sebe, potřebovala jsem to vědět. "Povíš mi to?"

Dlouho nic neříkala, nic se nedělo, ale pak udělala něco co jsem absolutně nepochopila. Její ručičky byly najednou kolem mého pasu, objala mě a přitom plakala.

"J - je to pravda?"