call me daddy 4 » h.s.

253.

Stála jsem před školou. Čekala jsem na Zoe abych jí mohla vyzvednout ze školy. Přešlapovala jsem z jedné nohy na druhou, chtěla jsem jí už mít u sebe.

Po několika dalších minutách začali ze školy vycházet děti, pak jsem uviděla svou Zoe a usmála jsem se. Ale když jsem ji viděla jak má slzy v očích tak mi úsměv z tváře zmizel. Když mě spatřila, hned změnila směr a utíkala pryč a já jsem se ihned rozběhla za ní. Nevěděla jsem co se děje.

"Zoe!" vykřikla jsem před tím než jsem zaběhla za roh kam utíkala i Zoe. "Zoe zastav se!"

Zpomalovala, protože už nemohla dál. Posadila se na lavičku a její hlava spadla do jejího klína.

"Zoe zlato." vydechla jsem ihned co jsem byla u ní. Vzala jsem si jí na klín. "Proč jsi tohle udělala?"

"Mami." zaplakala mi do krku a hlasitě dýchala.

"Co se děje? Hm?"

"Já se bojím."

"Čeho beruško?" optala jsem se hned a pozvedla jí hlavičku abych se ji podívala do očí. "Čeho se bojíš?"

"Já - dostala jsem špatnou známku." odpověděla mi. "Já se bojím, že táta bude křičet. Vždycky říká, ať se učím a - on bude naštvaný. Nechci domů."

"Ale zlato, nemusíš se bát. Vždyť je to poprvé. Každému se to někdy stane, nesmíš se ho bát ano? Táta to pochopí. Neplakej."

"Bude křičet." řekla a utřela si těch pár slz, které měla na tvářích. "Vím to a nechci aby to dělal. Vždycky když to dělal tak jsem se ho bála."

"Křičel na tebe před tím?" zeptala jsem se a zamračila se. Je jasné, že asi ano, ale já jsem viděla na Zoe jak moc velký strach z toho má. A úplně jsem to chápala. Také jsem se ho bála vždy, a to jsem její máma. Měla možná tak stejný strach jako jsem mívala já.

"Jo." zamumlala rychle. "A - a táta to udělala někdy i jen tak. Pamatuju si jak jsem byla v pokoji se Samem. Byli jsme sami doma, protože táta si musel prý jet něco zařídit a - a když přijel domů tak šel za námi do pokoje a křičel na mě. A já jsem ani nevěděla proč a byl divný, mluvil jinak než normálně. Já - myslím si, že motal slova. Vůbec nedávalo smysl co říkal. Nechtěla jsem aby křičel, protože Sam začal kvůli tomu brečet a táta pak křičel ještě víc. A pak večer když jsem za ním chtěla jít do pokoje tak byl zamčený a znělo - znělo to jako kdyby plakal."

"To - Zoe říkáš pravdu?" vydala jsem ze sebe nevěřícně.

"Jo říkám. A - neudělal to jen jednou. Bylo to víckrát."

"Pojď sem, pojd sem ke mně. Nemusíš se bát ano? Táta už na tebe a ani na Sama křičet nebude." uklidňovala jsem Zoe zatímco jsem si jí držela blízko u sebe. "Půjdeme domu ano? Jen už neplač."

-

"Harry?" vydala jsem ze sebe když jsem seděla v obýváku. Byl v kuhyni a děti byli nahoře v pokoji. Chtěla jsem se ho zeptat na to co mi odpoledne řekla Zoe. "Můžeš na chvíli?"

"Jo." odpověděl mi a za několik sekund už seděl vedle mě a obímal mě. Ale já jsem se mu vykroutila a sedla si trochu dál. "Co se děje?"

"Jak jsem dneska čekala na Zoe tak - ona prostě vyšla ze školy uplakaná a pak mě uviděla a běžela pryč a -"

"Cože?" skočil mi do toho. Na jeho tváři byl zamračený výraz.

"Nech mě to doříct." napomenula jsem ho a pokračovala dál. "Dostala špatnou známku a - zkrátka měla strach, že na ní budeš křičet. Víš, pak mi řekla, že - Harry za tu dobu co jsi s nimi sám - pil jsi doma?"

"C - co?"

"Prostě mi odpověz."

"Já - ne. Samozřejmě, že ne proboha."

A pak když jsem mu řekla to co řekla Zoe mě, byl nervózní.

"Chci pravdu Harry, vážně jsi je tady nechal samotné a vrátil jsi se domu opilý?"

"Nicol tohle -"

"Nezamlouvej to. Proč jsi to dělal? Jen tak jsi tam přišel a křičel jsi na ně. Bože, doufala jsem, že za ty roky tě to pití přešlo. Že te to přešlo když jsi věděl, ze máš doma dvě malé děti. Sakra Harry."

"Nehodlám se s tebou o tomhle bavit." řekl po chvíli ticha, vyrazil mi tím dech.