call me daddy 4 » h.s.

252.

Dostal to, po čem toužil.

"Je to hloupá otázka." zamumlal Harry z ničeho nic. Leželi jsme v naší posteli, moje hlava byla na jeho hrudi a jeho ruka byla na mých zádech.

"Co?" odpověděla jsem téměř hned a vzhlédla na něj.

"Já - dokázala by jsi si představit, že by nás tu bylo o jednoho víc?"

Harry to řekl s takovým klidem. Vůbec jsem netušila co mu mám na to říct, zapomněl snad?

"H - Harry, co?" vydechla jsem zaskočeně. "Tohle - jak se na něco takovýho můžeš zeptat?" dodala jsem ublíženě před tím než jsem se posadila a nevěřícně hleděla na Harryho.

"Je to jen otázka." bránil se. Ale pro mě to jen otázka nebyla.

Nevím co se mnou bylo, nemohla jsem nějak říct jediné slovo. Pro mě to nebyla jen nějaká otázka. Byly to vzpomínky na hrozné časy.

Jen jsem se zamračila před tím než jsem se zvedla a odešla z ložnice. Přemáhala jsem se k tomu abych neplakala. Proboha.

"Nicol počkej." vykřikl Harry, který mi byl v patách. "Nechtěl jsem se tě dotknout."

"Jo Harry, ale to je přesně to co jsi udělal."

"Nechtěl jsem -"

"Nech mě být." odbila jsem ho a šla dál. "Asi si vůbec neuvědomuješ co jsi vypustil z pusy. Myslíš si snad, že po tom všem bych chtěla být znovu těhotná? Ne, je to to co přesně nechci."

"Co když to bude náhoda?"

Byla jsem z toho tak vyděšená, že jsem brala prášky a Harrymu jsem neměla v plánu to říkat.

"Půjdeš na potrat? Tak jako kdysi? Půjdeš si to nechat vzít a mě to ani neřekneš? Hm?"

"Pro boha. O co ti jde? Proč se k tomu vracíš? Bylo to moje rozhodnutí." vydala jsem ze sebe i když jsem věděla, že jsem řekla nesmysl.

"Tvoje rozhodnutí? Vážně? A co já? Myslím, že to mělo být rozhodnutí nás obou." Harry byl na mě tak hrubý, skoro křičel. "Nicol sakra."

"Nechci se o tom s tebou bavit a ani nechci být těhotná, nechci dítě." řekla jsem rozhodně.

"Je to víc jak šest let." řekl jakoby nic. Nechápala jsem ho.

"A? To je úplně jedno." vydechla jsem před tím než jsem se ironicky zasmála.

Harry byl ticho, akorát si naštvaně povzdechl před tím než mě nechal stát samotnou uprostřed pokoje.

-

Ležela jsem u Zoe v pokoji a slzela jednu malou slzu za druhou. Rychle jsem si je utřela když jsem slyšela jak někdo ťuká na dveře. Nemohl to být nikdo jiný než Harry.

"Lásko?" uslyšela jsem, ale nereagovala. "Můžu?"

A když jsem mu neodpovídala tak prostě vešel. 

"Co děláš?" optal se tiše a sedl si ke mně, ihned byli jeho paže kolem mého těla. Možná si uvědomoval co mi tím, že se zeptal na to na co se zeptal, udělal. "Omlouvám se."  dodal když mi dával malé pusinky do vlasů. "Promiň mi to."

"Nemel jsi to dělat. Neměl jsi být na mě takový." řekla jsem tiše a podívala se mu do tváře. "Nemůžu za to."

"Já vím zlato, já vím." vydechl. "Miluju tě, moc."

"Já tebe, já tebe."

Stejně se snažil. A pak, když zjistil pravdu. Nebylo to dobré, byla jsem svině.

Tenhle rok pro mě vůbec nebyl jednoduchý. Tolik lidí mi ublížilo. Poznala jsem co je to neopětovná láska. Ztratila jsem blízkého člověka, mámu a několik dalších nepříjemných a bolestivých věcí. Nejhorší rok pro mě.
Co vy? Jaký byl ten váš? Doufám, že ne takový jako ten můj.
Mějte krásný večer ♥ užijte si ho.