Why I love my boyfriend💕 [The Vamps]

~Saturday~

Foto z mého mobilu číslo 4☝Brad miluje pandu, ale mě prý víc🐼
#mybae
• • • • •
Víte co je horší, než se bát o Brada za volantem? Když mi nikdo neřekne, že je netřeba se bát. Ještě nikdy jsem si nedělala řidičák, ale už jsem řídla auto do vedlejší ulice a to bez problému. Protože prostě můj otec a všichni chápou proč.

„Oni tě vyhodili?!" Trochu jsem na Brada zvýšila hlas, ale na mou obranu, nebylo to záměrné.

„Ne, nevyhodili, nech mě domluvit." Bála jsem se, co přijde. „Teda, oni neřekli, že se uvidíme příště, ale když neřekli nic, tak to znamená, že jo. Nemyslíš?" Hlavně být v klidu. Místní jezero...naše nejoblíbenější místo, ale tentokrát jsem na vodní hladinu dívala úplně s jiným pocitem. Jakoby mi nepřišlo, že tam to jezero je. Jako bych normálně seděla doma v obýváku. „Soph, vnímáš mě?" Probrala jsem se z přemýšlení, co zas špatného vyvedl a otočila se na něj. Úsměv byl v téhle chvíli nezbytný. Já nevím, jak to vysvětlit. Bylo mi na nic za Brada. On to vše bral jako samozřejmost a mě ho bylo strašně líto. Ale já ho nechtěla přímo litovat, protože se to snažím prožívat stejně, jako on. „Co si o tom myslíš?" Chytnul mě kolem ramen...ach bože, zase ten jeho pohled.

„Brade." Vydechla jsem zhrouceně. „Co si provedl?"

„Všude. Jsou. Obrubníky." Mluvil, jakoby obrubníky byly největší zlo na světě. „Přijde, mi že jsou postaveny jen proto, aby člověk, jako jsem já, neudělal řidičák." Momentálně byl opravdu hodně naštavnej na obrubníky.

„Určitě to není tak zlý, jak vykládáš." A nebo ještě horší.

„A taky jsem srazil dopravní značku." Nasadil zkřivený úsměv.

„Cože? Jak si to dokázal?" A kdyby ještě dodal, že to byla ta s nápisem stop, to by bylo grády. Protože přesně o té mluvil táta

„Ta stopka tam nešla vůbec vidět." Minutu ticha, please. Jak mohl přehlédnout značku? Jak mohl přehlédnout značku s nápisem stop?

„Brade, značky se nepřehlížejí." Prohodila jsem rukama a následně jsem se opřela o opěradlo lavičky s tím, že jsem opět civěla na to jezero bez jakéhokoliv efektu.

„Takže jsem zaplatil škodu na autě..." Zamumlal. Řekl to tak potichu, že to vypadalo, jakoby se snažil, abych to neslyšela. Ale na druhou stranu, aby se mohl v případě nouze ohradit, že on mi to říkal. „A taky za značku..." Aby toho nebylo málo, musel ještě dodat tohle a ovšem formu zamumlání.

„Hele, zlato. To bude v pohodě." Uchopila jsem jeho ruku, položila ji na mou nohu a pohladila ji. „Udělali to ostatní, uděláš to i ty." Podíval se na mě s ne dost milým pohledem. Tohle jsem mu říkala, už si když dělal řidičák počtvrté, tak asi proto.

„Řeknu ti story, jo?" Vytrhl svou ruky z té mé a dal si nohu přes nohu...ale ne, jak to dělávají holky...spíše kotníkem na koleno. Na jeho otázku jsem jen nevinně kývla. „Jel jsem po křižovatce, jenže jsem přehlédnul značku." Tohle nemá cenu komentovat. „Tak se mě instruktor zeptal, jestli vím, co tam bylo za značku. Jenže mě tímhle vyrovnal a já najel do protisměru. Když jsem před sebou uviděl auto, vyděsilo mě to a začal jsem troubit, protože jsem si prvně myslel, že to on jede do protisměru. Začal troubit i on a nakonec i všichni okolo a já vůbec nevěděl, co mám dělat. Teď mi ten instruktor začal vysvětlovat, že celá zácpa vznikla kvůli mně a to ještě mluvil s klidem." Ukázal na mě vztyčený ukazováček, jakože...ještě v klidu! „Jenže já začal šíleně zmatkovat a různě jsem tam otáčel volantem. To už byl trochu méně v klidu. To nejhorší teprve začalo, když mi vypnul motor." Chtěla jsem se začít smát, protože málokdo má takovou vzpomínku. Ale když se nad tím tak zamyslíte, ono je to vlastně smutný. „To ku*evky debilní auto mi nešlo nastartovat a všichni okolo nás troubili jak splašení. V tom momentě už po mě ten instruktor začal řvát, ať už se hnu z místa. Konečně mi to naskočilo, ale když jsem se s velkou dávkou úlevy rozjel, znova mi to vyplo!" Tak fajn, Brad má na řidičák opravdu smůlu. Ale tohle není všechno, protože můj inteligentní přítel ještě nedomluvil. „V tu chvíli po mě začal řvát ještě víc, já řval po něm, takže jsme tam po sobě řvali navzájem a ani jeden tomu druhému nerozuměl. Když jsem opět nastartoval..." Zarazil se a jen se na mě podíval a v očích mu jiskřila zuřivost. „...musím dodávat, co se zase stalo?" Stisknul silně rty. Brad pohlédnul na hladinu jezera, ale jeho pohled už nebyl tak optimistický, kterým je můj přítel tak výjimečný. „Connor má řidičák a já ne." Odvětil zlomyslným hlasem. Možná mu to nepřál, možná záviděl, možného ho to štvalo a nebo mu to Connor dávala rázně najevo a v tom případě Brad měl právo na zlomyslný tón hlasu. Správně, to poslední je pravda. Brad mi o tom už něco povídal. „Začal si ho dělat později jak já a stejně ho má dřív!" Bouchl pěstí do dlaně druhé ruky. „Do prdele, jsem tak naštvanej, že si ani nedokážu užívat to jezero. Což je divný, protože tady bylo naše první rande." Ano, přesně tak. Já to říkám pořád, nikdo si řidičák nezaslouží víc, jak můj nejdokonalejší přítel. No jo, včera byl málem pachatelem hromadné autonehody, ale zkuste to brát z toho druhého hlediska.

„Zlatoo, mysli jen na to krásné a pojď si ho užívat." Přisunula jsem se k němu ještě blíž a položila mu hlavu na rameno. „Mně nevadí, že nemáš na papíře napsáno, že umíš řídit." Brad mě políbil do vlasů a potom mě rukou chytnul kolem ramen, při čemž jsem uslyšela nešťastný povzdechnutí.

„Ale mně jo, Soph." Odvětil opět s ne příliš pozitivním hlasem. „Tvůj táta má zálibu v autech a jeho dcera chodí se mnou. Můžeš se snažit, jak chceš, ale rád mě mít nikdy nebude." Okamžitě jsem se Bradovi podívala do očí...no popravdě, tu jeho hlavu jsem k sobě musela prvně namířit, protože on nebyl schopen podívat se mi do očí.

„Já tě miluju, to ti nestačí?" Upravila jsme mu pramen vlasů, který jaksi nebyl tam, kde být měl...miluju jeho vlasy. Sklopil pohled a najednou byl jasným důkazem, že s jiným pocitem si člověk dělá řidičák poprvé a s jiným pocitem pošesté.

„I přesto, jaký idiot jsem?" Zasmála jsem se a potěšilo mě, že i on.

„Copak nevíš, že tě miluju hlavně kvůli tady tomu? Nikdy se s tebou nenudím." Vstala jsem a bez jakéhokoliv souhlasu jsem se mu posadila na klín. On mě automaticky chytnul za pas a usmál se, jak malé dítě, což bylo roztomilý. „Ty určitě víš, jak to myslím, že jo?" Přiznávám se, zase jsem ho pohladil po vlasech. Kdybyste byli na mém místě, taky byste neodolali. Ale mohu vás ujistit, že na mém místě nikdy nebudete...

Místo odpovědi mě políbil. Když se ode mě odpojil, bez váhání jsem se k němu opět naklonila a ovšem neprotestoval. Přísahám, že se během tohohle okamžiku usmál a je neskutečně ohromující cítit jeho úsměv na rtech.

U jezera jsme zůstali i na západ slunce a zároveň oslavili 190 dní našeho vztahu. Skoro vůbec jsme spolu nemluvili, ale byli jsme spolu, cítila jsem jeho přítomnost a to bylo pro mě to hlavní.

Neptejte se, jak jsem na tom se svými důvody. Jsem si naprosto jistá, že do úterý nějaké stihnu napsat. Bylo by blbý napsat, že úžasně líbá? A ano, přesně tak. Rodiče mají další důvod, jen o tom ještě neví. Opět spíše můj táta. To by bylo fakt trapný, kdybych zjistila, že mojí rodiče si taky píšou důvody. No také...já je píšu, ale že bych v tom byla úspěšná, to se říct nedá. Přesněji řečeno, nejsem úspěšná v psaní pocitů na papír

Love si everywhere

Kdo by chtěl takového přítele? Meeee!! <3