Foto z mého mobilu číslo 10☝Brad fotil mě a já jeho😉
#myman
• • • • •
Promnu si oči a zjišťuju, že jsem na dost známém místě. V téhle místnosti jsem pobývala dost často, když mojí rodiče neměli hlídání. Tady začala má tvorba výkresů, když jsem se opravdu nudila a jeden jsem dokonce momentálně zahlédla vyvěšený na zdi.„Co jste to do mě dali?" Měla jsem pocit, jako bych prospala věčnost a zprvu neměla ani tušení, co tu dělám, ale v hlouby sobě jsem cítila něco těžkého. Jako kdybych plavala uprostřed oceánu a na noze měla přivázaného něco těžkého.
„Musela ses uklidnit." Začala jsem si to vybavovat...jak jsem se nemohla nadechnout a propadla jsem děsné hysterii. Tak moc jsem neléhala na tom, aby mi řekli, co přesně s Bradem je. Vážně nevím, co mi dali, ale tím pádem, jsem musela být hysterická hodně. Netuším, jak dlouho jsem spala, ale najednou jsem měla víčka mnohem lehčí a vyrvala jsem se sevření mamky.
„Co Brad?" Začala jsem lapat po dechu a všechny pocity se vracely.
„Bude v pořádku." Tuhle sestřičku jsem si moc dobře pamatovala, ale teď jsem neměla čas na vzpomínky z dětství.
„Ono se ještě nic neví?" Neměla jsem absolutně vůbec pojem o čase. Nevěděla jsem, v kolik hodin jsme dorazili do nemocnice a ani kolik je hodin teď.
„Zlato, však jsi slyšela, že bude v pořádku." Mamka mě pohladila po tváři, ale mě to na klidu nic nepřidalo.
„A jak jste na to přišli?" Začala jsem střídat pohled z jedné na druhou osobu. „Říkáte pravdu?" Jistě to ovšem nevěděli. Nemohli to vědět jistě. Opět se mi začali hrnout slzy do očí....protože jsem se prostě bála. V hlavě mi běhali ty nejhorší představy. A hlavně jsem si všechno dávala za vinu.
Ještě jakou dobu jsme tam seděli a já vypadala, jako takoví ti náměsíční lidé, co se v noci jen tak posadí na postel a houpu sebou ze strany na stranu. Takový ten strašidelný pohled na ně. Byla jsem mimo. Hlavou mi běhalo nespočet hrozivých myšlenek a srdce mi bušilo děsnou rychlostí.
Ovšem se ke mně stále dokola dostávala slova typu, že ono to určitě všechno dobře dopadne, že brad bude v pořádku
Sestřička, která tam celou dobu seděla s námi, co mi dala něco opravdu silného na uklidnění, mě najednou chytla za ruku a přímo do očí mi řekla: „Přísahám, že tvůj Brad bude v pořádku." Řekla to děsně vážně, až jsem se zachvěla a rázem mi po tváři stekla slza.
Tu sestřičku si z dětství pamatuju moc dobře. Věřím tomu, že ten obrázek na zdi zarámovala ona. A teď po letech tu opět spolu sedíme a do očí mi řekla, že můj Brad bude v pořádku. Můj Brad. Cítíte to skvělé spojení těch slov? Můj Brad.
Dveře se otevřely a já sebou cukla. Lekla jsem se a taky jsem začínala mít ještě větší strach a srdce se mi opět rozbušilo. Táta se při pohledu na mě zarazil. Vešel dovnitř do místnosti a zavřel za sebou dveře. Jeho pohled byl zvláštní, ani ho u něj neznám. Nejvíc mě štvalo, že on nic neříkal. Prostě mlčel. Dále mě štvala jeho bezohlednost. Do skleničky si napustil z kohoutku vodu, napil se a dlouze se na mě zadíval. Všichni tři jsme byli v šoku. Já byla pochopitelně v šoku nejvíce. Protože dělala, jako by se vůbec nic nestalo, jako bych neměla právo být strachy bez sebe.
„Že bys třeba něco řekl?" Díky, mami. Asi jí už docházela trpělivost z jeho chování. Mrzelo mě to. Možná jsem byla naivní, když jsem si myslela, že ke mně přijde, obejme mě a pošeptá mi, ať nebrečím, že všechno dopadlo, jak nejlépe mohlo. Naivní jsem nebyla možná. Naivní jsem byla určitě.
ČTEŠ
Why I love my boyfriend💕 [The Vamps]
FanfictionTohle není deník, je to zápisník. Musím sem do sedmi dnů sepsat důvody, proč miluju svého přítele. Ale nedělám to kvůli sobě, já nepochybuju o tom, že ho miluju. Ten problém je něco jiného.