Why I love my boyfriend💕 [The Vamps]

+ I know, what is love 1.

Foto z mého mobilu číslo 14☝️ Zachytila jsem Bradovu reakci, když jsme mu uspořádali tajnou narozeninovou oslavu🎈
#birthdayboy
• • • • •

Omluvám se, že aktuální díl nezavazuje na ten předešlý. Což vám asi došlo při odlišném názvu kapitoly🙂 Bude to znít divně, ale občas píšu tím stylem, že píšu napřed a potom se vracím. Tady jsem to taky měla v plánu ale nakonec jsem přeskočila🙂

Enjoy!!

"O můj bože, Brade, to ne." Začala jsem se mát a zatáhla Brada za ruku, když odemykal dveře. Na to se začal smát i on, ale nenechal se mou silou odtáhnout od svého plánu. "Ale doopravdy, přestaň..." Když jsem si začínala uvědomovat, že Brad tenhle potrhlej nápad myslí fakticky vážně, obávala jsem se možných následků-."Někdo nás uvidí." Opět jsem ho začala tahat za ruku, aby přestal  a nervózně jsem se ohlížela kolem, jestli nás někdo nesleduje.

"Ale neuvidí." Ale i přesto ho moje myšlenka tak trochu znepokojila, protože i on se začal ohlížet kolem sebe. Uvnitř sebe věděl, že by z toho mohl být velký problém.

Dveře se mu podařili odemknout a opřel se o ně, aby se otevřeli. Zvuk skřípajících dveří se rozlehl po hale a Brad rukou naznačil, abych vstoupila první. Pořád jsem měla v hlavě to samé. Tohle bychom dělat neměly, není to povolený, můžeme mít dost velký problém. Jenže jsem jaksi cítila, že noc ještě neskončila. Bude trvat tak dlouho, jak jen budeme chtít. Po mně vstoupil Brad a dveře zavřel, jak nejtišeji to šlo a pro jistotu je i zamknul. Minimální osvětlení bylo pod dveřmi zvenku, ale Brad tu to znal, takže věděl, kde světlo zapnout. Vedle dveří zatáhl za jakousi páku a světla se začali postupně rozsvěcovat.

Tohle. Bylo. Jak. Z filmu.

"Já se ale hrozně bojím." Vydala jsem tiše. Brad se zasmál a oči mu zářily štěstím, že něco takového udělal.

"Není to úplně špatný čin, vždyť mám klíče." Zacinkal mi s nimi před očima a s trčil si je do kapsy od kalhot.

"To je to stejný, jako kdyby to sousedí půjčili klíče, aby si jim chodil zalévat kytky po dobu, co budou pryč. Taky se k nim večer přece nepůjdeš dívat na televizi." Prohodila jsem rukama a zasmála se.

"To je pravda." Kývnul Brad. "Televizi má každý doma. To jsem se u nich radši vykoupal v bazénu." Řekl s naprostým klidem a jen dodám, že takovouhle odpověď jsem nečekala.

"Jako doopravdy?" Vyjeveně jsem na něj zírala.

"Jako doopravdy." Odvětil mi a hned navázal na něco dokonalejšího. "Tohle se přece nestává každému." Chytnul mě za ruku a mírně jsem se zachvěla. Jeho teplá ruka obepínala tu mou a cítila jsem, jak se my zrychlil proud krve po celém těle. Vedl mě za ruku a já ho následovala. S úžasem jsem se dívala kolem a vůbec jsem nechápala, jak se tohle může dít zrovna mě. Na světě žije tolik holek v mém věku, ale zrovna já se držím za ruku s Bradem Simpsonem z The Vamps. "Copak se necítíš výjimečně?" Zastavil se, mou váhu těla nasměroval k němu a pronikavě mi hleděl do očí. V tu chvíli  se mi v hlavě honilo jen to, jak má dokonalé oči a úplně jsem ztratila jeho poslední slova.

"Cože?" Vydala jsem ze sebe, když jsem se konečně vynořila z myšlenek o tom, jak dokonalej člověk přede mnou stojí.

„Ne každej má šanci stát tu s člověkem uprostřed obrovské haly, který tu bude mít zítra koncert." Vzpřímil se a stisknul rty, na kterých vytvořil jemný úsměv. Ačkoliv to tak možná vypadá, jeho věta vůbec nevyzněla namyšleně. Jakoby by tím chtěl říct: „Jsi výjimečná." Což může být jen v mých myšlenkách a třeba i hodně dobarveno, ale já se tady toho pocitu jen tak dobrovolně nevzdám.

Hleděli jsme si do očí a Brad mi schoval pramínek vlasů za ucho. Řekla jsem si, že když může on, tak já taky. Rukou jsem mu prohrábla jeho neučesané vlasy a upravila mu pěšinku. Během toho se culil jak malý dítě.

„Takhle je to lepší." Byl na něj dokonalý pohled. „A nech se ostříhat." Dodala jsem. Brad sklopil hlavu a zasmál se.

„Moje vlasy, moje rozhodnutí." Projel si rukou svými vlasy, které jsem mu před chvilkou upravila podle svých představ a provokativně se na mě zatvářil.

Asi mě jednou zatknou za mé myšlenky, ale při pohledu na něj jsem na něj chtěla hladově vrhnout a začít ho líbat snad po celém těle. To co jsem k němu cítila....ještě nikdy ve mně nevřelo tolik vášnivých pocitů najednou. Jenže jsem se bála, že něco takového se ode mě neočekává. Mezi tím, co jsem ve svých myšlenkách plavala, Brad mě chytnul za ruku a přitáhl si mě k sobě blíž. U nosu mi zavanula vůně jeho voňavky, kterou jsem do sebe nasála. Jemně mi přejel rty po tváři a ucítila jeho teplý dech. Mírně jsem natočila hlavu k jeho rtům, aby se konečně mohlo stát to, po čem tady toužím po celou t dobu, co se cítím jako magnet. Vplula jsem mimo realitu  a cítila jsem se, jako bych na prkně sjížděla tu nejlepší vlnu. Z jeho úst jsem cítila příchuť růžových Orbitek pro děti...ale co, vždyť tahle příchuť je dokonalá. Chytnul mě za pas a já pomalým, ale jistým pohybem položila ruku na jeho rameno, přičemž jsem nehty zaryla do jeho mikiny.

Dech nám oboum došel s největší pravděpodobností ve stejnou chvíli, protože jsem se i ve stejnou chvíli rozhodli přestat. Jenže já jsem měla pocit, že ho ještě potřebuju a tak jsem mu zabořila hlavu do ramene a on svoje ruce obmotal kolem mě.

S jemným pohybem mě k sobě nasměroval tak, abychom se dívali do očí. "Umíš běhat?" Nechtěla jsem mu v tuhle kouzelnou chvíli popisovat, jak hrozná v běhání jsem, ale v jeho podání to znělo jako synonymum ke slovu dobrodružství. Měla jsem odhodlání běžet s ním třeba i na měsíc. Což je naprosto nemožné, ale klidně bych se o to s ním pokusila.

Jako odpověď jsem použila široký úsměv a očima mu naznačila, že jsem připravená na všechno. Pochopil to, stisknul mi ruku a směroval k pódiu a přišlo mi to jako nekonečná cesta. Hala plná lidí se zdá mnohem menší, než když tu stojí jen dva lidi. Kupodivu jsem nevnímala, jak mi odumírají nohy z té rychlosti, kterou mě Brad táhnul, protože tohle celé mi přišlo jako sen. Takový ten lehký a sladký sen, o kterém se předpokládá, že se nikdy nestane, protože je ten sen až příliš vysněný.

Když jsme doběhli k pódiu, Brad na něj automaticky vyskočil a to hned na poprvé. Mně v hlavě naskakovali způsoby trapasů, které se stanou, až se pokusím o ten samý akrobatický kousek. Brad mi podal ruku a žádný trapas se nestal. Díky bohu.

Opravdu jsem uprostřed noci v O2 aréně v Birminghamu?

Opravdu jsme se vloupaly na tohle místo?

Opravdu děláme zakázanou věc?

Brad tvrdí, že to není tak úplně vloupání a ani ne tak úplně zakázané. To, že jim majitel tady toho místa důvěřoval natolik, že jim půjčil klíče, aby tu mohli zkoušet, to není problém Brada. To je prý problém Joea, že je nechal ležet v restauraci na stole a tak zpětně volal Bradovi, ať je tam nezapomene.

Další díl bude zajímavější❤️