Why I love my boyfriend💕 [The Vamps]

~Friday~

Foto z mého mobilu číslo 3☝Brad při nadávání na existenci dopravních značek🚗
#futuredriver
• • • • •
Můj táta se připravuje ke koupi auta. Ale ne auta typu...."Rodino, budeme mít nové auto!" On si pořídí auto z nějakých 40.let, které je prý v dnešní době velmi vzácné. Jde o to, že to celé rodině připomíná každou minutu. Koho to jako zajímá? To, že je milovník aut, to už jsem zmiňovala, ale to neznamená, že si koupí auto, s kterým prý nebude ani jezdit. To je, jako kdybych si koupila jeany a nenosila je. Bylo mi řečeno, že tohle já nikdy nepochopím.

Je pátek, začátek víkendu. To, že mi uprostřed písemky z matiky přestala jít kalkulačka a já jen čuměla do stropu, a nebo že jsem si nezáměrně zabouchla klíčky do skříňky, to vynechám. Tenhle zápisník je přece o mně a Bradovi. Takže začnu takhle, Brad mi dnes výslovně zakázal chodit ven, protože dnes dělá jízdy a bojí se o mou bezpečnost. What? Věc druhá, ví o tom i mojí rodiče a táta mi po příchodu z práce domů oznámil, že u silnice zahlédl sraženou dopravní značku a ovšem se nezapomněl zeptat, jestli to tak náhodou nebyl Brad. To jako když si člověk dělá pošesté řidičák, musí to napálit do dopravní značky? Tohle sice nejsou finální jízdy, ale přece jen...bojím se o něj, fakt se o něj bojím. Bradovi jsem to slíbila a když jsem to slíbila, tak kvůli němu prostě budu celý pátek trčet doma. Co bych pro něj neudělala.

Dokázala jsem dnes napsat důvod, proč Brada miluju? Posuďte sami...

„Nechci žádný dort a na něm osmnáct svíček a nechci ani žádnou narozeninovou výzdobu. Prostě jen posedět a povečeřet jako rodina." Vysvětlovala jsem svým rodičům, kteří prostě nedokázali pochopit, že mou oslavu dospělostí neberu zas až tak vážně. Však věk je jen číslo. Kdybych měla být přesnější, řešila to především mamka.

„Co Brad a ten jeho řidičák?" Vážně tati? Řeším tu mé narozeniny a ty zas musíš urážet Brada? „Srazil tu dopravní značku on, nebo ne?" Budu předstírat, že jsem jeho smích neslyšela.

„To je snad jedno, ne?" Když se zeptal poprvé, dokázala jsem to ignorovat. Když popáté, stále jsem to neřešila. Ale když už to bylo podesáté, měla jsem chuť zavraždit svého vlastního otce.

„Neboj, zlato. Já mu věřím." Tohle od mamky znělo docela povzbudivě, kdyby ovšem nedodala další větu. „Snad by ho nedělal posedmé." Tímhle si ode mě zasloužila rozzuřený pohled.

„Něco vám řeknu." Stoupla jsem si z pohovky a to donutilo tátu odlepit oči od notebooku, na kterém hledal něco o tom debilním autě. „Brad v úterý předčí vaše očekávání." Tohle zrovna nebyla věta, kterou by spisovatel mohl využít ve své knize...já vlastně nevěděla, co říct.

Naštvaně jsem rozrazila dveře do mého pokoje a skočila do postele. Obličejem jsem byla zabořená do polštáře a chvíli jsem si ani neuvědomovala, že mi chybí kyslík. Po chvilce jsem hlavu položila na bok a pohled na fotku s Bradem...naše úplně první fotka. Posadila jsem se a otevřela tady ten můj zápisník s ponětím, že musím zapojit mozkové závity a zkusit mé pocity napsat na papír. Ale nevím, jestli moje důvody byly úspěšné, protože jsem napsala tohle...

Má dokonalý úsměv.
Ve svých očích mě dokáže topit.
Je optimistický.
Výjimečný všemi směry.
Složil mi písničku.
Je vtipný.
(Má skvělý zadek)

Napsala jsem tam vlastně důvody, o který jsem si řekla, že nejsou správnými důvody. Ten poslední napsat rozhodně nemůžu, a proto je v závorce. Každou chvilku si navzájem říkáme miluju tě. Copak to nestačí?

Rozhovor s Bradem asi před měsícem...

„Jak si představuješ naší budoucnost?" Chytl mě Brad za ruku a stisknul mi ji. Tohle miluju. A k tomu ještě na lavičce v parku. Romantické, co? No pro vás možná ne, ale já tyhle chvíle miluju.

„Ty si přemýšlel o naší budoucnosti?" Budu upřímná, jeho otázka mě zaskočila.

„Pořád nad námi přemýšlím." Zamilovaně jsem se na něj usmála a levou rukou mu upravila vlasy. „Můžu ti říct, jak si ji představuju?" Kývla jsem a jemu spadnul pohled na naše propletené ruce. Chvíli mlčel, vlastně docela dlouho. „Chtěla bys někdy děti?" Když se na tohle zeptá kluk 17-leté holky, musí být zaskočená. A taky, že jsem byla. Zasmála jsem se, ale v moment, kdy se na mě podíval, jeho pohled byl vážnější, než si dokážete představit.

„Zlato, proč se mě na tohle ptáš zrovna teď?" Naše ruce byly stále spojené a Bradovi na ně opět padnul pohled.

„No protože...Soph..." Při mém jméně na mě opět pohlédnul. „Já tě miluju a jsi člověk, s kterým bych chtěl prožít zbytek života a taky bych chtěl dětí a....a jestli mi ty třeba za pár let řekneš, že si je nikdy neplánovala..." Potom se zarazil. „Omlouvám se, jestli jsem tě vyděsil." Odvrátil ode mě pohled a snažil se zasmát, ale spíš to byl takový ten nucený smích. Tslový ten, aby se odstranilo to trapné ticho. Na jednu stranu, byla to má vina, protože jsem nedokázala ovládat svůj výraz na obličeji. „Opravdu se omlouvám." Pustil mou ruku. Chvíli bylo mezi námi hrobové ticho, protože on litoval své otázky a já ji vstřebávala.

„Brade?" Víc jsem se k němu přitiskla a hlavu mu položila na rameno. Dokonale voněl. Věděla jsem, že potřebujeme jeden druhého a to celý život. „Za nic se neomlouvej." Chytla jsem ho opět za ruku, protože to prostě miluju. Miluju ten pocit, když se cítím, jako by mi nemohl utéct. „Dříve nebo později bych se zeptala na to samé. Našla jsem toho pravého, jsem si jistá." Neumím si představit, co bych bez něj dělala.

„Nebreč." Přitisknul si mě k sobě a dovolil mi brečet na jeho rameni.

„To jsou slzy štěstí." Zamumlala jsem. To hřejivé objetí, které neumí nikdo lépe než on.

„Strašně moc tě miluju." Líbnul mi pusu do vlasů.

„Taky tě miluju."

Napsala jsem to, protože přesně tohle je jeden z těch nejkrásnějších důvodů, proč mého přítele miluju. Ale jak udělat z tohohle momentu jednoznačný důvod? Na tom ještě musím zapracovat. Z tohohle by totiž mohl ten nejlepší důvod ze všech.

Prostě ho miluju.

Po dlouhém váhání se chystám odevzdat přihlášku na řidičák a k číslu 6 se snad nedostanu...

Vím, trošku vážnější díl, než ty předešlé:))