Why I love my boyfriend💕 [The Vamps]

+ An unexpected incident 1.

Foto z mého mobilu číslo 9☝Brad chtěl udělat uměleckou fotku📷
#mymodel
• • • • •
Každý jsme šli svou cestu a na té své
jsme toho dotyčného potkali. Občas velmi klikatá cesta a velmi do kopce, ale jinou cestou bych jít nechtěla. Touhle cestou budu i nadále pokračovat i s možnými překážkami, protože on za to stojí.

On je to celkem zvláštní člověk. Je to zvláštní člověk se svým zvláštním charisma. Tak zvláštně romantický se zvláštním smyslem pro humor. Je strašně zvláštně zvláštní a já bych jeho výjimečnost neměnila.

Díky němu věřím na kouzla, protože náš vztah dělá kouzelným. Miluju jeho dobrodružné výlety do neznáma a zdravý optimismus. To byste mi ani nevěřili, kdybych vám o něm řekla všechno, co ještě nevíte.

Ráda bych vám povyprávěla náš příběh, protože vy znáte jen určitou část. Netvrdím, že celý, ale budete toho vědět víc, než doposud. Možná vám jednou povyprávím, jak on si mě vlastně získal, protože tohle také znáte jen zčásti. Také bych vám mohla povyprávět, náš kouzelný výlet na Bahamy. A vlastně bych vám toho mohla povyprávět mnohem víc. Přísahám, že se toho dozvíte ještě hodně. Ale teď mám v plánu něco jiného. Je to úryvek z našeho příběhu, na který nikdy nezapomenu a věřte mi, nerada na tohle vzpomínám. Do konce života si budu vyčítat, že to vzniklo kvůli mně. Vím, že vzniklo a to i přesto, že on mi bude neustále tvrdit, že já za to nemůžu. Naštěstí je to minulost, ale jako by se to stalo včera. Vybavuju si, jak jsem se nemohla nadechnout...jako by mě něco silně svíralo a nedovolilo mi to. Ale nesvíralo mně to z dobré vůle, spíše mě to škrtilo po celém těle. Měla jsem hysterický záchvat a nedokázala jsem se ovládat. Měla jsem strach, že už nikdy nebudu mít možnost cítit jeho ruce, kterýma mě svírá zezadu. Měla jsem strach, že už nikdy nebudu ležet na jeho hrudi a poslouchat jeho tlukot srdce. Měla jsem strach, že už nikdy neuvidím jeho zářivý úsměv a jeho oči, kterýma dokázal vyjadřovat všechno. Měla jsem strach, že už ho nikdy nepolíbím.

Nebyla potřeba zmiňovat, jaké mají mý rodiče zaměstnání, ale tady se to tátovo hodně projeví.

Musím uznat, že po tom incidentu na oslavě se toho hodně změnilo. Je pravda, táta Brada nebude mít příliš v lásce nikdy, ale udělal hodně velký krok napřed.

Jako třeba:

„Nevadí mi, že tu Brad přespal, ale promenádovat se kolem mě s ručníkem kolem pasu fakt nemusí."

„Mohla bys, prosím tě, Bradovi vysvětlit, že mě nemusí zdravit pokaždé, když mě v našem domě potká? Jednou za den stačí."

„Řekni Bradovi, ať se mě pořád neptá, jestli nechci s něčím pomoct. Já s ničím pomoct nechci."

A takhle je to u nás pořád. Jenže táta prostě nikdy nepochopí, že Brad se před s tím ručníkem promenáduje záměrně a zdravit ho bude několikrát denně, protože Brad ví, že to tátovi leze na nervy. A pomáhat mu chce proto, aby si ho Brad více získal.

A teď už pojďme k tomu, co jsem načala. K tomu nezapomenutelnému zážitku, který si budu do konce života brát na svědomí. Zážitek, který byl opravdu hrozný.

Byla jsem zrovna v období, kdy jsem se zaměřovala výhradně na učení a věnovala se málo všemu ostatnímu. Tomu důležitému, kvůli čemu lidé žijí. Moje nálada byla mizerná a ostatním jsme to dávala, bohužel, najevo. Přísahám, že dokonce života toho budu litovat.

Zrovna jsem byla doma sama, seděla jsem v jídelně a po stole bylo rozházeno plno papírů, ve kterých bylo použito plno zvýrazňovačů. Nevěděla jsem, co se mám učit dřív a za každou cenu jsem chtěla dostat všechno do hlavy. Na notebooku jsem neustále dokola něco vyhledávala dělala si zápisky. Když v tom jsem zaslechla zvonek u věří. Naštvaně jsem vydechla, napila se kafe a došla ke dveřím otevřít. Prudce jsem chytla za kliku a za dveřmi stál Brad. Jindy jsem ho takhle milovala, jenže teď mě ten jeho zářivý úsměv od ucha k uchu prostě vytočil.