CHANCE /Styles/

Vzpomínky

Je temný večer a Laura se prochází uličkami zasněženého Manchesteru. Z dálky by jste si řekli, že se jedná o úplně normální děvče, které se prostě jen v pozdních sobotních hodinách prochází. Ale když jí pohlédneš do tváře zjistíš že tahle dívka je úplně zlomená. A teď našel čas aby Vám bylo vše vysvětleno. 

 Laura:Procházím se uličkami svého rodného města. V hlavě mám stále stejný zmatek. Ve škole jsem se od té události neukázala. A ta zmiňovaná událost je autonehoda mého bratra společně s mým přítelem. Byl to pozdní lednový den a kluci dostali od našich na Vánoce dva lístky na fotbalový zápas jejich oblíbeného týmu. 

Byly za to hrozně rádi a taky se strašně na to těšili. V ten den jsme zrovna s mamkou pekli cukrový do její cukrárny. Byla taková zvláštní a pořád říkala, že má nějaké špatné tušení. Jen nás vůbec nenapadlo čeho se to doopravdy mohlo doopravdy týkat. 

 Kluci si zabalili všechno potřebné co na cestu do Londýna potřebovali. Rozloučili jsme se a kluci vyjeli za svým vysněným cílem.

Ten večer jsem byla domluvená, že pomůžu mámě v cukrárně, protože tam měla domluvenou nějakou oslavu narozenin. Večer se strašně táhl, protože se nejednalo o oslavu nějakého mladého páru nebo nějakého teenagera, jednalo se skupinu babiček, které oslavovali život. Všude měli miliony fotek a vzpomínali na to jakého kdo měl přítele než si vzali jejich opravdovou lásku se kterou zestárli. Takhle vzpomínali snad do jedné hodiny ráda než se rozhodli, že už je čas jít spát. 

S mámou jsme vše začali pomalu uklízet, když v tom někdo začal bušit na skleněné dveře cukrárny. Měli jsme strach protože jsme mysleli, že se jedná o jedince, kteří se vrací ze sobotní párty jako každý týden.

,,Saro to jsme my" zaslechli jsme velmi tichý hlas paní Evansové alias Alexovi mámy. Máma tedy obešla servírovací pult a šla odemknout. Pohled, který se nám naskytl nebyl vůbec příjemný. Tak zničeného člověka jako byla v tuhle chvíli Alexova máma jsem v životě neviděla. A hlavně jsem nevěděla co si o tom všem mám myslet.

Máma s polekaným výrazem je hned pustila do cukrárny. ,, Co se stalo?" musela jsem se zeptat, protože tohle nemůže být přece jen tak. A hlavně proč by šli sem?.

,,Je mi to tak strašně líto" vypravila nakonec ze sebe. Stále jsme nechápali ale co se děje. ,,Paní Evansová co se děje?!" řekla jsem už s netrpělivostí v hlase. Nebyla schopna ani slova jen se rozplakala tak se nakonec slova ujal její dlouholetý přítel Mark. ,,Kluci se vraceli z toho fotbalového zápasu na kterém byly no a cesta byla pořádně namrzlá po včerejším sněhu no a ... dostali smyk a vrazili to do stromu. Byl to čelní náraz a opravdu jim nebylo možno pomoc. Sám jsem tam byl jelikož jsem hasič tak nás hned povolali" 

Nemohla jsem uvěřit tomu co jsem právě slyšela. Můj bratr a přítel zemřeli. V hlavě se mi vše tak zamotalo, že jsem omdlela.  Slyšela jsem jen mámin nářek, že to nemůže být pravda, že se určitě spletli a, že by Maty určitě za volant nevlezl.