Chlapec, který viděl více než ostatní

1

Třídou se rozléhalo ticho, nikdo se nesnažil s učitelem navázat oční kontakt, nikdo nechtěl být tím, jenž stane před tabulí, aby ze sebe vypotil dostačující znalosti.

„Tak! K tabuli půjde... Rychlý!" Hnědovlasý chlapec okamžitě vzhlédl, jeho srdce poskočilo až do krku, propiska s hlasitou ránou dopadla na zem, pohledy všech studentů začaly směřovat k němu.

Vidíš to? Dívají se na tebe, všichni se dívají, zasmál se hlas v jeho hlavě. Chlapec se okamžitě ohlédl. Stála za ním postava. Chlapec se zadíval postavě do míst, kde by měla mít obličej, ale ono místo zřelo prázdnotou. Místo obličeje spatřil jenom černou skvrnu. Splašeně se otočil zase zpátky, všichni se na něj dívali, nespouštěli z něj pohled. Chlapec se zhluboka nadechl.

„Rychlý? Děje se něco? K tabuli!" Učitelka poklepala dlouhými, nalakovanými nehty. Docházela jí trpělivost.

„Zvládnu to," pronesl polohlasem k sobě, chtěl se uklidnit. Zavřel oči, zhluboka se nadechl a vyšel. Postava se pohnula s ním, cítil to, vnímal každý její pohyb, pronásledovala ho. Chlapec došel k tabuli, ucítil dotyk, zvedl hlavu, zadíval se na postavu, i když neměla obličej, pocítil škodolibý úsměv. Zvedla ruku a prstem ukázala na třídu.

Podívej. Podívej se, jak se dívají. Vidíš to? Ten jejich úsměv, chtějí se ti smát. Opět, zabij je a pak zabij sebe. Nebo zabij jenom sebe, uleví se ti a jim také. Chlapec se zhluboka nadechl, chtěl křičet, chtěl se ohnat, chtěl aby zmizela, aby nebyla. Postava nedala ruku pryč z jeho ramene, vnímal ji, cítil, chtěl ji strhnout dolů, pryč.

„Tak, Rychlý, co víte o kyselině fluorovodíkové?" chlapec se znova vyděšeně rozhlédl po třídě, škubl sebou, čímž donutil postavu, aby z něj dala ruku pryč. Na sucho polkl.

„Je to kyselina," promluvil do ticha. Učitelka si otráveně povzdechla, třídou se rozeznělo hihňání.

Podívej se, smějí se ti. A co ona? Je na prášky z toho, jaký jsi hlupák, který neví nic. Jak smutné, nemyslíš? Postava opět promluvila, v jejím hlase byla znát radost, užívala si to. Chlapec si protřel oči, začal očima těkat ze spolužáků na učitelku a naopak. Ze sebe už nic nedostaneš? Jak ubohé, co kdybys mě poslechl? Jedna dobrá rána a celé jejich trápení ukončíš. Chlapec zavrtěl hlavou, chtěl utéct, zmizet, ne jenom z tohoto místa, přál si nebýt.

„Učinil jste objev, Rychlý, ano, je to kyselina. A dál?" chlapec si olízl suché rty, oči mu tikali z místa na místo, začínal se cítit nepříjemně, pohledy sílily. Dokonce i studenti, co dělali, že nemají o situaci zájem, zvedli svůj pohled od kusu papíru a začali ho sledovat. Chlapec sevřel ruku v pěst.

„Já, já nevím, nic," pronesl téměř šeptem, bystrým uším učitelky ale nic neuniklo. Posunula se na židli povzdechla. Spráskla ruce.

Podívej se, jaký jsi ubožák. Však ona tu z tebe omdlí, jak nic nevíš. A také jak neumíš mluvit. Nedáš dohromady srozumitelnou větu? Ach, ubožáčku... Hlas postavy sílil, chlapec chtěl křičet, ale slova se mu nedostalo. Otevřel ústa, avšak za chvíli je zase pevně zavřel, stejně tak i víčka, klepal se. Utéct. To bylo jediné, co chlapec chtěl. Být pryč. Všechny oči se upíraly na něj.

Ruka dopadla na stůl, třídou se nesla hlasitá rána. Chlapec sebou trhl, střetl se s naštvaným pohledem učitelky. Pohled okamžitě sklopil. „Nic?! Podal jste si přihlášku ke studiu, nebo k chození do školy?" Zkoušela se uklidnit, ale v jejím hlase byly stále slyšet výkyvy.

„Ke studiu," zamumlal.

„A proč tedy nevíte, když tu máte 'studovat'?! Víte, že ve školním řádě stojí: 'žák chodí do školy připravený'? Tak proč do té školy jdete, když nejste připravený?" hlas učitelky se začal chlapcovi míchat s hlasem postavy.