Chlapec, který viděl více než ostatní

2

„Ríšo? Pojď sem!" Malý chlapec seběhl spěšně schody rodinného domu. Zastavil se před ženou středního věku, s rovnými, dlouhými vlasy, která v náruči svírala malý uzlíček štěstí. Chlapec se šibalsky usmál.

„Mami! Kde jsi byla tak dlouho! Konečně jsi zpátky!" zaradoval se, žena se sklonila k němu a usmála se. Nesmála se na něj, její oči se soustředily na to, co držela v náručích. Chlapec znervózněl. „Mami, co to je?" zeptal se zvídavě chlapec. Žena se naklonila ještě níže. Chlapec spatřil dítě, spalo, slintalo. Bylo nechutné, přesto se ta žena, jeho matka, smála na to dítě, ne na něj. Přál si, aby to neřekla, aby to nevyslovovala, její rty se pohnuly.

„To je tvůj bráška, Tom," řekla s úsměvem. „Od teď tu s námi bude bydlet. Budeš si mít s kým hrát, není to super?" Odpovědí jí bylo jenom zamručení, odvrácení pohledu od dítěte a otázka, která ji ranila.

„A proč nemůže Tom bydlet, třeba, u sousedů? Já ho tu nechci!" Chlapec se zatvářil uraženě, zvedl bradu nahoru a zadíval se matce do očí.

„Ríšo, uvidíš, že to bude fajn. Zvykneš si a až Tom vyroste, budeš si mít s kým hrát," žena se ho snažila uklidnit, chlapec svraštil obočí. Nepromluvil už ani slovo, chtěl brečet. Otočil se na podpatku a rozeběhl se nahoru. „No tak, Ríšo! Nedělej uraženého! My tě přece budeme mít pořád stejně rádi, i když tu bude Tom žít s námi!" Chlapec se v mezi patře otočil, drobné ručičky sevřel v pěst a zakřičel.

„Lžeš! Nezeptali jste se mě jestli chci brášku!"

Prázdnou chodbou se nesla hlasitá rána. Chlapec naštvaně třískl dveřmi. „Neboj se, jenom to chce čas. Však on si zvykne. Jenom je prostě trochu urážlivější než ostatní." Statný, černovlasý muž objal ženu okolo ramen a neubránil se nutkání udělat na uzlíček veselý obličej. Dítě se začalo v náruči smát, žena se na něj otočila.

„Pořád je tak malý. Měl bys jít za ním. Vždyť víš, utěšit ho?"

„On se z toho dostane, chvíli bude trucovat. Uvidíš, jenom ho nech, ať si to nechá projít hlavou."

Po chlapcově obličeji se kutálely slzy, brečel, nerozuměl tomu. „Dospělí si vždy myslí, že ví všechno nejlépe," mumlal si pro sebe, sám v malém kumbálu. Přistihl se, že sem chodí často, častěji než dříve. „Všechno je to jenom kvůli němu, kdyby se nenarodil," fňukal. Litoval se už několik dnů. Ze dnů se staly týdny a z týdnu měsíce.

Máš pravdu, vše je to jenom jeho chyba.

Chlapec sebou škubl, měl za to, že je v místnosti sám. Rozhlédl se. Několik metrů od něj stál stín. Chlapec se okamžitě postavil na nohy. Ucouvl stranou.

„Kdo jsi?!" vykřikl.

Nevím, vidíš mě? vysmíval se mu stín bez obličeje, dlouhé ruce mu visely podél těla. Dlaně zakončené dlouhými pařáty. Chlapec polkl.

„Jsi skutečný?"

Já nevím, jsi ty skutečný? Tehdy to bylo naposled, kdy byl chlapec v tiché, osamělé místnosti sám.

***

Chlapec kráčel rychlým krokem temnými, zapomenutými uličkami města. Bez jídla moc dlouho nevydržíš, kam chceš jít? Chlapec zrychlil, neznámý stín zrychlil s ním. Pokračoval za ním, své dlouhé ruce měl svěšené podél těla, s každým dalším krokem, který vykonal se ruce nebezpečně zachvěly. Chlapec se zastavil.

„Nevím, co chci dělat! Ale stejně je to všechno tvoje chyba! Proč prostě neodejdeš?!" Stáli v tiché, mrtvolné uličce. Sami dva, jenom oni dva. Přesto on chtěl být sám. Bez něho.

Moje? To ty jsi mě poslechl, stejně ti někdo neuvěří, když jim to řekneš a proč taky, že?! Chlapec, který vidí stín, který má dlouhé ruce a říká mu Francess... Smích. Chlapec si povzdechl, pokračoval dál.

„Je to jedno, pokud se mi povede dostat, co nejdříve k autobusu, než po mě půjdou, mohu utéct. Daleko, dál, než si oni myslí. A zmizet."

A kam bys chtěl jít? Nemáš kam jít, zase něco dosereš a budeš zase zpátky.

„Tys to dosral!"

Vážně? Nemyslím si, viděli tebe, ne mě.

„Kušuj. Prostě budu utíkat dál a dál. Tak je to, pro mě tady není místo."

To máš pravdu, proč se rovnou nezabít?

Chlapec se ohnal, ruka projela skrz. Stín se několikrát zachvěl a rozplynul se. Na chvíli měl klid. Rozeběhl se. Běžel uličkou, než se dostal na rozlehlý prostor. Zarazil se, všude se pohybovalo několik lidí, několik párů očí, které mu mohly ublížit. Nervózně vykročil. Nikdo mu nevěnoval moc pozornosti. Avšak každý pohled, který zavadil o něj, v něm vzbuzoval pocit úzkosti. Zastavil se na zastávce. Útěk. Pomalu se začal objevovat po jeho pravici. Chlapec si povzdechl. Útěk, to je to jediné, co ti jde. Neodpovídal, jenom stál, čekal. Myslíš si, že když utečeš, něco se vyřeší? Říkám ti, zabít se je jediné řešení. Smích. Chlapec se nervózně ošil. Neměl tušení jak dlouho zde stojí. Čas se pro něj vlekl, utíkal pomalu. Věděl, že jemu moc času nezbývá.

Řinčení brzd ho vytrhlo z přemýšlení, okamžitě se přitiskl k jedné z podpěr střechy zastávky. Střetl se s nechápavým pohledem postaršího muže. Zastyděl se. Vykoukl zpoza sloupu. Před autobusovým nádražím spěšně zastavilo modré auto. Ze dveří vystoupil statnější muž a o něco hubenější žena. Uklidnil se, opřel se zády o sloup. Vydechl. „Začínám šílet," zamumlal.

Kdepak. Šílený jsi už byl, teď se v tom jenom utvrzuješ. Posměšný hlas Francesse ho donutil vzhlédnout. Díval se na něj, nic neřekl. Proklínal ho, nechápal to.

„Někdy bys mohl zmizet napořád," mumlal. Nikdo si ho nevšímal, všem byl jedno. Pro ostatní to byl jenom dítě, které přemýšlí nahlas. Oni pro něj byli tvorové, kteří se proti němu mohli kdykoliv vrhnout. Nespouštěl je z očí, nespouštěl nikoho. Sledoval je.

Modrý autobus zastavil pouze pár kroků od něj. Neměl tušení za jak dlouho pojede další, či kam onen autobus míří. Věděl jenom jednu věc. Tohle byla jeho šance dostat se pryč. Neváhal, nastoupil. „Kam to bude?" ozval se nevrle řidič. Chlapec začal šátrat po kapsách, vytáhl na několikrát přeloženou stovku, položil ji před řidiče a zamumlal.

„Na konečnou," řidič jenom přikývl, vrátil mu pár drobných mincí na ruku. Nevěděl kam jede, doufal jenom v to, že to bude daleko. Tak daleko, že ho nikdo nenajde. „Konec světa, tam bych chtěl být. Tam bych se cítil bezpečně," zamumlal.

A jak se na ten konec chce, ubohá duše jako ty, dostat?

„Nevidíš? Jedeme tam autobusem." Usmíval se, nechtěl se smát. Hloupě se smál na něco, co není skutečné. Usmíval se na něco, co mu zničilo život. Cítil se na dně. Usmíval se. Přihlouplý úsměv, který maskoval jeho smutek.