Chlapec, který viděl více než ostatní

4

Seděl pod vysokou borovicí. Malý chlapec pod stromem několika násobně vyšším než kdy bude on. Seděl. Sledoval radostné úsměvy jeho vrstevníků, kteří se bavili mezi sebou. Pobíhali s hlasitým výskáním okolo pískoviště. Smáli se sami sobě. Chlapec sklopil pohled, pevně objal kolena a přitiskl je blíže k hlavě. Zachvěl se. Věděl o něm, stál tam znova, na to samém místě, na místě kde ho jeho malá pěst nechala na chvíli rozplynout.

Dnes se se mnou nebavíš?

„Máma říká, že to, co nemá jméno, není skutečné."

Aha. A s kým jiným se chceš bavit? Však se nikdo nechce bavit s tebou.

„Budu tu jenom potichu sedět. Nehodlám se bavit s něčím, co není skutečné."

A když mě pojmenuješ, budu skutečný?

„Proč bych tě měl pojmenovat?"

Vidíš mě jenom ty, kdo jiný by mě měl udělat skutečným?

„Ale já nechci, nechci ti dávat jméno."

Nechceš mít skutečného kamaráda?

„Ne, nechci, abys byl skutečný. Nemám tě rád."

Teď bych se mohl urazit, ale neudělám to. Dej mi jméno.

„Nedám!"

Dej! Něco si vymysli! I tu největší blbost, udělej mě skutečným.

„A když tě udělám skutečným, budeš mluvit na někoho jiného?"

Myslíš, že to tak funguje? Dáš mi jméno, budu skutečný a můžu mluvit na někoho jiného?

„Říkalo to máma, ta by mi nikdy nelhala."

Však říkala, že tě má ráda. A hádej co? Najednou mají někoho jiného, koho mají rádi.

Neodpovídal, sledoval zem.

Je to pravda, ne? Už jsi v jejich životě ten druhý.

„Nelhala mi."

Tak mi dej jméno a zjistíme to.

„Nechci ti dát jméno."

Chceš, jenom o tom ještě nevíš.

„Vím, nechci."

Nechceš vědět jaké to je mít skutečného kamaráda?

„Ty nejsi můj kamarád."

Nejsem? Teď jsem se opravdu urazil.

„Tak ať! My nejsem kamarádi."

Hm, a jméno mi dáš?

Chlapci docházela slova, seděl, mlčel. Sledoval své vrstevníky, chtěl se k nim přidat, nemohl. Bál se, bál se, že pro ně bude jenom blázen. „Francess, budu ti říkat Francess," zamumlal. Černočerná postava udělal několik kroků k chlapci, postavila se před něj. Zaclonila mu výhled na skupinku dětí. Nic neříkal, stál před ním. „Jsi teď už skutečný?" chlapec se zadíval nahoru, na místo kde měla mít postava obličej. Postava udělala krok stranou, postavila se vedle něj.

Spíš ne. Nikdo jiný kromě tebe si mě nevšímá. Lhala ti.

***

Kráčel lesní pěšinou, město nechal daleko za sebou, neotáčel se. Kráčel rychle, téměř utíkal. Chtěl být co nejdál od všech těch lidí. Ostří kapesního nože odrazilo sluneční paprsky. Zastavil se. Zadíval se na ostří. Podebral nůž, rychlým pohybem ho sklopil. S hlasitým cvaknutím ostří zapadlo do přesně vyměřené mezery. Uklidnilo ho to, usmál se. Postup během toho, co uklidnil svůj krok, několikrát zopakoval. Švihnutím ruky ostří nože vyletělo z krytu, zalesklo se na slunečním světle a opět s hlasitým cvaknutím zmizelo v mezeře.

Ten větší blázen z nás dvou jsi ty.

„Hm? A čí je to vina?" opáčil s nezájmem, jeho pohled se soustředil výhradně na kapesní nožík.

Moje ne. Jenom ty si to bereš moc osobně, Odpade.

„Hm... Už jsem zase Odpad? Myslel jsem, že si začínáme více rozumět. Asi ne, no." Nezvedl pohled, kráčel rychleji a rychleji. Vibrace. Zarazil se, polkl. Schoval nožík do levé kapsy, z pravé pomalu vytáhl mobil. Klepal se, bál se. „Nevypnul jsem ho." Třásl se, koktal jako vždy, když byl nervózní, když si uvědomil svou chybu, všechna slova se mu v hlavě přehodila. „T-takhle mě můžou sledovat," zakoktal. Díval se na displej telefonu. Fotka chlapce a pod ní velkými písmeny napsáno: PETR. „Udělal jsem chybu, zase," třesoucím palcem típnul příchozí hovor. Chvíli sledoval displej, jakoby doufal, že se znova rozsvítí.

Najdou tě, udělal jsi chybu. Najdou tě a zavřou. Navždy! Víš, co se dělá s lidmi jako ty? Pouští se do nich elektřina.

Vyděšeně telefon vypnul, ukončil jeho chod. „Vypnul jsem ho," polkl, zavřel oči, propletl prsty obou ruk mezi sebou. Oddechoval.

Šoky, mrtvý. Nikdo se tě nikdy nezastane.

„S-sklapni," ulevil si. „Buď ticho, uteču. Půjdu pryč," uklidňoval se, klepal se.

Pryč? Daleko? Neutečeš, už tě mají. Najdou tě. Jediné východisko je smrt.

„Nenajdou mě, nikdy se nedám. A ty mě nepoložíš, už ne," uklidnil se, přestal se třást, narovnal se. Vzpřímený sledoval krajinu před sebou.

Ale skoro jsem to dal, ne? Jednou to uděláš. Věř mi. Jsi slabý.

„Neudělal jsem to před osmi lety, neudělám to ani teď. Navíc tehdy jsem byl zničený. V depresi. Tentokrát jsem jenom vystrašený. Strach mě nepřemůže. Každý den mu čelím," otočil se. Zadíval se na postavu, stál jenom pár metrů od ní. Pár metrů od jeho největšího strachu. Vykročil, po pár krocích odbočil z cesty, pryč od civilizace. Pryč od všeho utrpení.