Chlapec, který viděl více než ostatní

6

Malý chlapec kráčel pomalu chodbou. Většina pohledů směřovala k němu, pro něj to však byly všechny. Každý se, podle jeho slov, na něj díval. Pouhým pohledem ho pomlouval. Každý, každičký žák, učitel, správce. Od té doby, co zakřičel přes celou třídu pár slov, od té doby, co ho někdo přistihl, jak se sám se sebou baví na záchodě. Od té doby tu byl on za tu největší školní senzaci. Za toho, ze kterého si mohli dělat srandu.

Podívej jak čumí, jeden jako druhý. Olízl si rty, chce ti něco říct. Dívej!

Chlapec zrychlil. Chtěl zmizet. „Hej, ty divnej! Nemáš v plánu nám zase něco hezkého říct?!" Smích, který se odrážel od stěn, zesiloval a postupně slábl. S výkřikem jednoho z dětí nabylo odvahy další. Výkřiky a posměšky dětí zesilovaly a stupňovaly se. Nevydržel to. Rozeběhl se. Utíkal chodbou, utíkal po schodech. Pryč, pryč od toho všeho. Utíkal, zastavil se až daleko za městem. Daleko za vším. Stál. Stál na dlouhém mostě, stál nad řekou a díval se dolů. Sledoval proud vody, předkláněl se, snažil se dohlédnout na dno. Neviděl.

Hluboký. Když skočíš špatně, můžeš i umřít.

„Nechci skákat."

Vážně?

„Vážně, nechci skákat."

A co chceš jiného dělat? Oni tě nemají rádi, vadíš jim.

Chlapec se snažil potlačit slzy, které se mu hrnuly do očí. Popotáhl.

Vadíš, a kdybys skočil, ušetříš jim trápení. Podívej.

Postava jedním dlouhým krokem vylezla na zábradlí mostu. Otočil se směrem k němu, nemusel vyvažovat rovnováhu, stál a čekal. Chlapec věděl, že kdyby chtěl, opřel by se o nicotu za ním. Věděl, že by mu uvěřil, a opřel by se taky, avšak on by tu nicotu nikdy nenahmatal. Stál a sledoval postavu. Sledoval ho.

Skoč taky, je to zábava a je tu super výhled. Ale více by sis ho užil s kamarády.

Chlapec se sklonil, sebral malý kus kamene. Přiblížil se k okraji, hodil kámen dolů. Žbluňk. Kámen dopadl do vody. „To nevypadá mělce. Jsem špatný v plavání."

A o to jde.

„Mám se zabít skokem do vody?"

Myslí ti to.

„Zapomeň!"

A to chceš žít takovýhle život? Bez přátel, rodina ti nevěří, nemá tě ráda. Co když je na druhý straně lepší život.

Naváděl ho, lákal ho na něco, čeho on sám nemohl dosáhnout. Stál jenom pár kroků od něj, sledoval ho. Sledoval, jak malý chlapec vrtí hlavou, malé ručičky přikládá na své uši a mumlá. Díval se, jak ho malý chlapec chce dostat z hlavy. Přeje si ho neslyšet, ale nejde mu to. Nemůže.

No tak, jeden malý skok. A když to přežiješ... no co! Snaha byla.

Vábil ho, mluvil na něj, vnucoval mu myšlenku. Chlapec vrtěl hlavou. Nechtěl.

Hop, chlapče, hop! Skoč do vody. Třeba se naučíš plavat!

Sestoupil dolů ze zábradlí. Postavil se vedle něj, dotkl se jeho ramene. Chlapec sebou škubl. Chtěl udělat krok pryč, avšak v jeho představě ho postava svírala moc pevně na to, aby se pohnul. Zamrazilo ho. Sklonila se, níže a níže. Dívala se mu do obličeje.

Skoč.

Chlapec zavrtěl hlavou.

Skoč.