Chlapec, který viděl více než ostatní

3

„Mami?" Malý chlapec nervózně přešlapoval v úzké místnosti, tkaničky u bot měl rozvázané, pohled sklopený. Ve dveřích se objevila žena, usmívala se. Chlapec nezvedl pohled, nechtěl se střetnout s jejím pohledem, vidět její úsměv. Ten úsměv už dávno není pro něj. Vzal mu ho. Neměl ho rád, svého bratra. Žena se beze slova sklonila, pomalým, naučeným pohybem začala chlapci zavazovat tkaničky. „Mami? Můžu mít otázku?" Žena souhlasně zamručela. „Když vidím něco, co ostatní ne. Je to skutečné?" Žena přerušila svou práci. Zvedla hlavu, její oči se střetly s chlapcovýma. Vyděšený pohled. Instinkt matky jí prozradil, že nelže.

„Máš jenom bujnou fantazii. Když vidíš něco, co ostatní ne, není to. Jenom sis to vymyslel. Až vyrosteš, přejde to." Dala chlapci pusu na čelo, odtáhl se.

„Ale on tu je! Pozoruje mě, mluví na mě. Když mu odpovím, odpoví mi zpátky. Když se ho na něco zeptám, odpoví mi." Opět sklopil pohled. Cítil se malý, sám.

„Ríšo, když to nemá jméno, není to. Proto máš jméno, ne? Znak toho, že jsi skutečný," pohladila ho po vlasech, chlapec se znova odtáhl. Žena zesmutněla, připadal jí jiný. Doby, kdy byl veselý klouček, který nešetřil úsměv, byly pryč. „Měli bychom si pospíšit. Jinak přijdeš pozdě." S těmito slovy zašla do vedlejší místnosti. Chlapec moc dobře věděl, pro koho jde. Šla pro něj. Pro toho, kdo to všechno zkazil. Pro toho, kdo může za to, že ho vidí.

Půjde s námi zase ten prcek, který toho už umí víc jak ty? Necítíš se vedle něj méněcenný? zasmál se vedle něj stín. Chlapec neodpovídal. Jenom dál sledoval dveře, čekal, až se v nich zase zjeví. Čekal a čekal. Nic neříkal.

Prudké zastavení autobusu ho probudilo, rozespale se podíval okolo sebe, pak ven z okýnka. „Olomouc," zamumlal. „Co je to za místo? Sem jezdí autobusy?" Otočil se, vedle něj stál onen nepříjemný řidič. Nechápavě nadzvedl obočí.

„Mladej, konečná, vystupovat." Chlapec se pomaličku zvedl, prošel okolo nevrlého řidiče a rychlým krokem vyšel z autobusu. Stanul na jedné z ukázkových stanic autobusů, šedivé sloupy držící průhledné střechy. Rozhlédl se, nechtěl se tady moc dlouho zdržovat. Vykročil. Rychlým krokem kráčel po městě.

Co tu chceš dělat? Pokud se budeš zdržovat v lidské blízkosti, odhalí tě a pošlou Pryč.

„Chtěl bych Pryč."

Ale tam Pryč bys nechtěl. Jak by se na tebe pak dívali ostatní, kdyby zjistili, že jsi byl Pryč.

„Do té doby na mě zapomenou, zapomenou, že jsem kdy žil a dýchal jejich vzduch."

Moudré, což se dostáváme k tomu, že by to bylo...

Zastavil se, prudce se otočil, zvedl hlavu. Jeho rozzuřený pohled směřoval k místům, kde by normální lidská bytost měla mít oči, ale on nebyl lidská bytost. „Já se prostě nezabiji! Jasný?! Neudělám tu blbost a nevezmu si život," naštvaně rozhodil rukama. Chvíli bylo ticho, chlapec se několikrát nervózně ohlédl. Bál se pozornosti, bál se oslovení cizími lidmi. Všem byl ale jedno. Dítě, které rozhazuje rukama a povídá si samo pro sebe, nikoho nezajímalo. Lidé pobíhali tam a zpátky, někteří dobíhali autobusy a jiní mířili zahnat svůj hlad do fast foodů. Nikomu nestál ani za pohled. Zadíval se zpátky na Francesse. „Spokojenej?" odfrkl si.

Docela jo. Umíš slušně zvýšit hlas.

Zamručel, nechtěl s ním mít nic společného, každý jeho pohyb ho děsil, nevyznal se v něm, nesnášel to. Věc. „Jsi jenom věc, neexistuješ," zamumlal.

Maminka ti přece říkala, že co nemá jméno neexistuje. Já jméno mám, takže existuji.

„Donutil jsi mě abych tě pojmenoval..."

Právě, a kdyby bylo po mém, jmenoval bych se nějak hustě, třeba Rocky.

Uchechtl se.

Co je ti k smíchu? Ty se taky nejmenuješ nějak světoborně. Víš kolik je na světě Richardů? Tví rodiče měli být trochu kreativní, když ti vybírali jméno.

„Zatímco ty jsi byl s 'Rockym' až moc kreativní, že?"

No rozhodně lepší jak Francess.

„To ani ne. Kdo by pojmenoval své dítě Francess."

Tak proč jsi mě tak pojmenoval?

„Abych si tě s nikým nikdy nespojoval. Abys zůstal jenom matnou vzpomínkou mého dětství."

Což se nestalo. Už jsi skoro dospělý a já jsem tu pořád. Smutný, že?

„Sklapni."

Jaký je to pocit? Jaký je to pocit, že i po tolika letech mě stále vidíš, cítíš a nemůžeš se zbavit onoho pocitu, že jsem reálný.

„Nemyslím si, že jsi reálný."

Lžeš.

„Nelžu."

Ale ano, lžeš. Proč bys mi jinak odpovídal? Proč by ses se mnou bavil, kdybych neexistoval?

Mlčel.

Došla slova? Škoda, myslel jsem, že si popovídáme. Pořádně. Po takové době.

Provokoval ho, každý den, každou hodinu, každou minutu jeho života byl s ním. Někdy ho nechal se vyspat, někdy mu ani spánek nedopřál. Byl tu s ním dlouho, téměř jeho celý život. A on si stále nemohl zvyknout na jeho přítomnost.