Chlapec, který viděl více než ostatní

5

Seděl na stromě. Od té doby, co se jeho bratr naučil chodit, lezl pořád za ním. Nedal mu ani chvíli samoty. „Jakoby nestačilo, že vidím tebe. Teď za mnou ještě leze on," mumlal si pro sebe. Snažil se nemyslet na to, že každou chvíli se ten malý špunt vynoří z rohu budovy a poleze za ním.

Hmm. Je to špatný. Ani mně se to nelíbí. Myslím si, že mám konkurenci.

„Žárlíš, že mě štve více jak ty?" zazubil se chlapec na stín stojící jenom o větev vedle.

Nefandi si moc.

„Nefandím, ale ani ty bys neměl. Jednou tě přestanu vidět a pak bude všechno v pořádku."

Myslíš si, že to přejde?

„Jasně, proč by ne?"

Netuším.

„Tak proč říkáš takovéhle věci?"

Netuším.

„Hraješ si se mnou, zase?"

Netuším.

Otravovalo ho každé slovo. Chtěl znova položit další otázku, i když předem věděl odpověď, ale jeho myšlení přerušil hlasitý dětský smích. Chlapec si odfrkl, zpoza rohu budovy vyběhl malý kulatý hošík. Zastavil se před stromem. Nadšeně zvedl ruce vzhůru a zapiště: „Ríšo! Pojď si hrát! Pojď si hrát na vojáčky!" Chlapec na stromě protočil očima. Neodpověděl. „Ty jsi na mě zase naštvaný, co? Ale já ti nic neudělal," zesmutněl hošík.

Hej, hej. Neschopný, zkus ho nalákat na strom a pak ho shoď! To by byla prdel!

Chtě nechtě se chlapec na stromě musel usmát nad návrhem postavy, líbila se mu. Postavil se na větev. Malý hošík, v domnění, že jeho starší bratr sleze dolů a půjde si s ním hrát, začal nadšeně skákat. „Tome, jestli si chceš hrát, musíš za mnou na strom. Musíš sem vylézt a když to zvládneš, tak si půjdu s tebou hrát na co jen chceš." Hošík, nadšený nabídkou, přikývl. Chytil se nejnižší větve stromu a začal šplhat za svým bratrem. Vidina hraní si na co jen on bude chtít ho hnala výš a výš do koruny stromu. Stanul před svým bratrem, vyděšeně se držel kmene stromu. Až nyní mu začalo docházet jak je vlastně vysoko. Pevně objímal kmen.

„Ríšo, zvládl jsem to. U-už můžeme slézt ne? Po-pomůžeš mi?" Hošík pevně svíral kmen stromu. Nepouštěl ho, sevřel víčka a začal mumlat.

„Pomalu, bráško, nespadneš. Sám ne," hošík pomalu pustil kmen stromu, usedl na větev. Stále se klepal, ale přinutil se podívat před sebe. Vydechl úžasem. Z onoho místa, kde seděl, viděl celou zahradu. Oči se mu rozzářily.

Skopni ho, teď máš šanci!

„Vidíš, připadáš si tu, jakoby ti všechno patřilo." Hošík nadšeně přikývl.

Na co čekáš?! Shoď ho!

Chlapec se snažil s hlasem bojovat. Nechtěl ho poslouchat, teď ne. Pocítil ke svému bratrovi jistou sympatii. Najednou měl pocit, že by si s ním mohli rozumět. „Rád sem chodíš? Sem se vždy vytratíš?" Z myšlenek ho vyrušil malý hošík. Dlouze přikývl.

„Mám tu to rád. Sám."

„Aha!" vyletěl najednou hošík ze sedu přímo do stoje. „Tak to já jsem budu chodit častěji, abys tu nebyl sám!" zaradoval se. Chlapec naproti němu strnul. Sevřel ruce v pěst.

Óoo! Hádej kdo tě tady bude buzerovat?!

Provokativní hlas se mu ozval v hlavě. „Řekl jsem, že tu jsem rád sám! Nechci tu nikoho! Budu tu jenom sám!" naštvaně se zadíval na malého hošíka, který udělal opatrný krok zpátky.