Sníh

Procházel jsem se zasněženou ulicí, nevnímajíc všech lidí.Rychlým krokem jsem střídal názvy ulic a zatáčky. Všude lidi. Všichni stejní. Bylo 9. Prosince, všichni blázni nakupují co jim peněženky dovolí. Každý den se ti samí lidé honí za tím samým cílem. A to sedět na zadku půl dne a nic nedělat se svým životem. Je mi z toho zle. Pospíchal jsem, nevěděl kam. Všude hluk, ty samé hlasy. Když sníh padal víc a víc, když jsem neviděl ani na krok, zastavil jsem se...

Kde to...jsem?

Kolem mě nebyl ani jeden náznak života...Žádné vysoké budovy, jen holé stromy, pokryté sněhem. Jediné věci co byly slyšet byly moje nádechy a padající sníh, který tikal jako hodiny a odpočítával sekundy a minuty. Dokonalé ticho, nikde nikoho nevidím.

Začínám si na tebe vzpomínat...

Tvé hřejivé náručí, do kterého jsi mě vždy objala, když jsem v noci mrznul. Tvůj hlas který mě uspával. Tvé ruce co mě hladily, ať už jsem udělal cokoliv. Tvůj úsměv který jsi nerada ukazovala kvůli tvým tvářím, protože byly vždy červené. Tvé oči...

Které se nikdy nerozjasnily. Ani úsměvem, smíchem, překvapením...Tvé vždy smutné oči, které mi dodávaly zvláštní útěchu. Vždy když se do nich podívám...Jako by zhasínaly ten oheň který v sobě dusím. Ten oheň, který spálí vše na co dosáhne. Ten hněv, ta nenávist...Zhasne. A nahradí ji zvláštní pocit. Srdce mě bolí, ale...Příjemně. Cítím své srdce a cítím co jsem nikdy v životě necítil. Smutné štěstí? Tak bych to nazval. 

Vzpomínám si, jak jsem tě držel v náručí i já. Držíc moje tričko, vždy jsi plakala a prosila ať tě nepustím a ať tě ochráním před světem. Vždy jsi se křečovitě držela a zoufalost se z tebe sypala sama od sebe. Bála ses světa a lidí.... A já ti sliboval, že tě nepustím. Oba dva...potřebovali jsme se. Nenáviděli jsme lidi kolem nás. Já jsem byl znechucen a ty jsi byla vyděšená. A oba dva jsme chtěli žít pro toho druhého...Tedy, aspoň jsem si to myslel.

Rok za rokem utíkal a tvé oči byly chladnější a chladnější. Jen tvůj úsměv rozjasňoval tvůj obličej. Tvá pleť byla vždy bledá...

Jako sníh. Byla jsi jako sníh. Tvé oči byly chladné ale nádherné...Jako sníh co roztaje na mé dlani, sníh co roztaje v teple...To jsi ty. Sníh který je tichý a lidi si ho většinou nevšimnou. Sníh který potichu mění krajinu a barví ji na bílo. Přesně tak jako byla tvá duše. Skoro nikdy jsi nehleděla na sebe. Nezáleželo ti na sobě. Ničila si své tělo které bylo slabé a křehké...Jako sníh. Vždy když jsem byl s tebou, cítil jsem se tak milovaný. Byla jsi ochotná pro mě udělat cokoliv, i kdyby jsi měla umřít. 

Vlastně jsi si i narodila v Zimě. Nevím jestli je to náhoda, vlastně je to i osud. Nikdy jsi v něj nevěřila, ale myslím že tohle je jasný důkaz. 

Pokračoval jsem v chůzi a přemýšlel nad tebou. Z mých zelených očí tekly slzy které mrzly v tom chladnu. Jediné co svítilo byl měsíc a hvězdy. Šála co mě hřála byla od tebe. Byla červená.... "Skoro jako tvé vlasy!" Vždy jsi si ze mě utahovala s hravým hlasem. "A tohle uschlé listí je jako tvoje vlasy!" Jsem odpověděl, když jsme spolu na podzim byli v lese. Milovali jsme les. Skákali jsme do listí a hledali jediný zelený strom co zbývá. Vždy jsme se domů vrátili špinaví ale nijak nám to nevadilo. Zapálili jsme si krb a spolu se mazlili na pohovce. Skoro pokaždé jsi mi donesla pivo a teplou večeři, samozřejmě že před tím vším mazlením jsme se osprchovali...Společně. Tvé ruce které mi příjemně vtírají šampon do mých mokrých vlasů...Nejpříjemnější pocit na světě. 

Sedl jsem si na lavičku a bylo mi úplně jedno že mi je zima. Z očí mi tekl proud slz který nešel zastavit. 

"Tenhle potok tak hezky potichu šumí...Kéž by to znělo takto když chrápeš!" Vždy jsi mě škádlila a já to miloval. Miloval jsem tebe a štěstí co mi dáváš.