Lady Marauders - momentálně v rekonstrukci

3. Baziliščí tajnosti - první část

„Sestři!"

Zdá se mi to, nebo tu někdo křičí...

„Vlčku!" A je vystrašený? V hlavě mi buší, jako by mi tam stádo kentaurů tancovalo kozáčka. Pokusila jsem se otevřít oči, ale bylo to zbytečné. Viděla jsem jen černo. Ovšem sluch mi sloužil lépe. Od zvukovodů se mi do mozkudostalo zprávy, že se ten volající blíží k nám.

"Budiž světlo, viď?" Šeptl kdosi a sundal mi z hlavy hábit.

To vysvětlovalo tu tmu.

Pokusila jsem se alepoň posadit, ale taky to nešlo. I s tím mi neznámý samaritán pomohl.Ta paní už vyhrabávala z pod všech mých věcí i Wendy a nakonec našla i Monique. I když ta vypadala, že by se raději zahrabala zpět.

Každopádně tohle může počkat. Řekla jsem si a opřela se o sedačku. Nebylo to zrovna pohodlné, ale zatím to stačilo.

"Nespi"

"Jau, co to děláš?" Překvapilo mě, jakou má ránu. Ta paní vypadala tak krotce a křehce...

"Máš otřes mozku. Vydrž chvíli." A opravdu.

Za vteřinku měla v ruce hůlku a za druhou už kouzlila.

Neverbálně.

Netuším, co to na mě použila, ale bylo mi lépe. Posadila nás vedle sebe na sedadlo. Holky vypadaly stejně zbědovaně jako já. Divoženka ještě hůř.

Další její kouzlo jsem už poznala. Přivolala nám naše uniformy. A začala přesouvat obsah mého kufru zpět na místo. Dokonce nám vykouzlila zástěnu.

Konečně jsme byly hotové.Paní si nás ještě prohlédla, Monique ještě poupravila kravatu a něco vytáhla z kapsy.

"Na te. Čokoláda, ta pomáhá." Pronesla a nám poslušně čtverečky čokolády mizely v žaludcích. Byla s karamelem. Moje oblíbená.

"Tak jdeme, máme velké zpoždění." Zavelela a my ji následovaly.

Sotva jsme vyšly z vlaku, přesto nás čekaly další komplikace.

První se dala očekávat. Všechny loďičky byly pryč. Všechny, ani v přístřešku nebyly ty náhradní. Holt generace babyboom.

Ovšem neztrácejte nadšení. Měly jsme doprovod.

"Co tu děláte?" Vyštěkla naše průvodkyně, zjevně zoufalá ze své situace a čekání, kolik jiných studentů bojkotuje odvoz do školy.

Chlapec to cítil trochu jinak. Byl zmatený. Čekal rozhodně jinou reakci.

"Čekám tu na ně. Nepřišly k lodičkám. Nechtěl jsem je tu nechat samotné."

"V jakém jste ročníku?"

"Druhém."

"Pojďte. Odvedu vás všechny do školy." Prohlásila.

Ethan očividně chtěl protestovat. Naštěstí si to rychle rozmyslel, když ho divoženka cvrnkla do pořád lehce pochroumaného nosu. Holt ještě není tak dobrý kouzelník jako průvodkyně.Místo toho z něj vypadlo:

"A co jste tam vlastně dělaly?"

"To by mě taky zajímalo slečny."

"Trochu jsme se zapomněly. "

"Ano. I o tom se mi Kristen zmínila."

"Nejen vám, profesorko." Zasyčel Ethan.

"Cože? Vy jste profesorka?" Tak tohle rozhodně nebylo příjemné překvapení. Čekala jsem, že je jen jeden ze zaměstnanců Prasinek a má na starosti vlak. Ale profesorka? To je jiný, vyšší level. Takto jsem se teda zapsat neměla. Už ji vidím jak píše rodičům, že v porovnání se sourozenci nestojím za nic. To by asi stejně jednou přišlo, ale hned první noc? To je i na Blacky dost hloupé. Na druhou stranu, překonala jsem i svého nejstaršího bratra.

"Ano. To jsem. Budu vás mít na přeměňování. Od zítra až do sedmého ročníku. Jen tak se mě nezbavíte. Ale připouštím, že i já tu učím teprve letos. Takže jediný mazák tu jsi ty, Siriusi." ten se znovu usmál. Zjevně je výhodné polechtat jeho mužské ego.

"Můžu vás vzít baziliščí stezkou, ale neříkejte to nikomu. Hlavně Kristen Potter ne, je to mrcha. Ale to už asi víte. Je to ta co vás přepadla v kupé. Promiň Wendy. "

"To je dobrý. Máš pravdu." Profesorka je kupodivu nenapomenula. Asi byla ráda, že se na slavnost dostaneme včas. A nebo souhlasila.

Ethanovi to bylo jedno. Zjevně byl nadšený, že nám může pomoct a tak si šplhnout u Monique.Znám ho jen chvíli, ale i tak ho lituju. Bůh ví jak dlouho k ní chová tyhle neopětované city. Navíc takto silné. Přiznejme si, ne každý kluk by se nechal mučit.

Konečně jsme vyšli z nástupiště. Mladý Malfoy nás vedl až k okraji lesa. uvažovala jsem zda to není ten zapovězený, ale ne. Na to byl moc malý a děsuplný.

Takhle jsme pokračovali ještě nějakou chvíli. Stezka, nebo spíš stezčička která vedla naše kroky byla jen slabě vyšlapaná lesní zemina. několikrát se stalo, že nás musel sbírat. Ovšem Monique, k Malfoyově malému zklamání nepocítila náhlé nutkání políbit zem. Jako my ostatní.

Když jsme už vzdaly snahu nadávat jen potichu a pustily své výtky na plné hlasivky, dorazilo se k cíli.

Sirius vytáhl hůlku, o něco méně elegantně jako předtím profesorka. Nějakou dobu se s ní snažil vyklepat ten správný rytmus. Asi nebude moc muzikální.

Ale heslo zvládl hned na poprvé. Sice jazykem, kterému jsem nerozuměla, nevím, jestli to bylo tím, že ho neovládám, nebo zkrátka špatně slyším, ale hned na poprvé.

Na další úvahy jsem neměla čas. Před naší skupinkou se otevřel průchod tak široký, že by se do něj bez větších problémů vešlo pět hypogryfů. A to vedle sebe.

Vešly jsme dovnitř a užasle vzdechly. Chodba byla velice luxusně zařízena asi proto, že ji často využívají.

I hned u vstupu byla tabulka s nápisy:

1. Chítssón Tsónsts

2. Benssádss thissgss

3. Béssilísskss

"Co to je?" Vypálila jsem na Ethana.

"Můžu ti to vysvětlit, ale je to zbytečné, nemyslíš? "

"Ne. Proč by mělo?"

"No vhledem...." trochu se zarazil když se díval divoženčinným směrem. tak jsem ho trochu postrčila.

"Vzhledem k čemu?"

"Že vám musím vymazat vzpomínky."