Lady Marauders - momentálně v rekonstrukci

6. Prolínání času - první část

Ihned jsme se daly na útěk.
Naštětí měl dotyčný jen dvě ruce. Wendy se mu chytit nepodařilo. Když si to uvědomila, pokusila se o útěk. Zcela logicky. Ovšem, jak se ukázalo, i netvor vládl tímto uměním. Jednoduše jí podrazil nohy.

"Půjdete se mnou, Da?" Otočil si nás čelem k sobě a my ukázkově zalapaly po dechu. Sice neznám moc lidí. I když jsme nějakým podivným způsobem rodina. 

Ale tohohle chlápka znám dost dobře. Byl to Sergej Dimitrov.

Důvod problémů mého táty. A potažmo i všech Blacků.

Očividně mě taky poznal. A jak se to dalo poznat? Inu, projevil mi své sympatie velmi svérázným způsobem. Mrsknul se mnou o zem. Okamžitě jsem upadla do bezvědomí. Vlastně se divím, že mě ta šlupka nezabila.

Červen 2062 (o pět let dříve) 

"Zůstaň tady zlatíčko, ať tě babička nehledá." Řekla mi Lily Luna Blacková. Ano. Mám na mysli tu slavnou hráčku národního famfrpálového družstva, manželku Wolfa Blacka, odrážeče stejného týmu a matku šesti dětí. Včetně mě. 

Jako pokaždé, když naši hráli a sourozenci byli v Bradavicích mě hlídala babička Ginny. Měla jsem jí ráda. A troufám si říct, že i ona mě. Vlastně, všechno, co o tomhle sportu vím mě naučila ona. Dříve, hrávala za Holyheadské harpie. A byla naprosto senzační.

Přesto všechno to dnes bylo jiné. Ze všech bylo cítit napětí. I jako poměrně malé mi došlo, co je toho příčinnou. Na minulém zápase zemřela brankářka týmu mých rodičů. Jmenovala se Jelena. Jelena Dimitrov. Zbylo po ní pět samotných chlapů. Manžel i spoluhráč Sergej a jejich děti. Boris, Danila, Ivan a Dimitrij. Její smrt Viděly stovky lidí a přesto nikdo neví, jak se to stalo. V jednu chvíli ještě s nenucenou ladností bránila průletu Camrálu obručemi. V tu druhou se už řítila k zemi.

Za příznivých podmínek by odešla jen se zlámanými kostmi. Ty ale nenastaly. Při pádu se stočila tak nešikovně, že při následném dopadu koště leželo pod ní. Samozřejmě zlámané na tříšky. jedna z nich probodla i orgán lásky. Srdce. 

I dnes se mi pod víčka drala vidina malého Dimitrije, Jelenina nejmladšího, jak klečí u matčina bezvládného těla.

Celý stadion zaplnilo přízračné hrobové ticho. Jediný zvuk, který se nesl vzduchem, byl pláč a steny zbytků rodiny Dimitrovů. Něco takového se těžce popisuje. Snad vám stačí pár výmluvných klišé. Zastavil se čas. Nikdo ani nedutal. Očividně netušili co dělat.

Nehledě na zákaz, hýbat se ze svého místa bez svolení, jsem začala sestupovat dolů z tribuny. Byla to zrovna ta nejblíže té tragédii. 

Ginny mě následovala. To už i Sergej zareagoval. Otočil se k ostatkům své ženy zády a odešel. S sebou vlekl tři syny.  O Dimitrije jsem se snažila postarat já . Babička pochopila můj záměr a zařídila se podle toho. A tak tělo Jeleny Dimitrov spočinulo pod hábitem v barvách týmu, který tak milovala.

Dimka  se celkem držel. Sice kráčel s hlavou na prsou, ale pohyboval se kupředu. Ten kluk na tom byl bídně. Však se není co divit

Dovedla jsem ho do šatny pořadatelů. Oni jí teď delší dobu nevyužijí. Zápas sice už ukončili, ale pořád musejí dostat všechny ty lidi pryč. 

Nevím jaké to je, přijít o matku už v šesti letech. A s trochou štěstí se to nedozvím nikdy.  

Sotva za námi zapadly dveře, se můj svěřenec rozplakal. U silně flegmatického Dimitrije to byla síla.  Viděla jsem, jak si uhnal otevřenou zlomeninu a ani se mu nezkrabatilo obočí.

Jeho vzlyky mi trhaly srdce. Zatínaly své ostré špičaté pařáty do tlukoucího masa. Úplně jsem viděla  jak ledovou hnátou trhá orgán od aorty.  Chudáček Dimka.

Už se to nedalo snést. Dál jsem neváhala a vtáhla ho do medvědího objetí. Musel být překvapený, ale po chvíli mi ho vřele oplácel. Hlavu mi položil do jamky mezi ramenem a krkem. brzy jsem měla promáčený hábit. Ale bylo mi to jedno. Záleželo mi jen na tom, aby už neplakal. 

A po chvíli opravdu přestal.

Nevím, jestli mu vypověděly službu slzné kanálky, nebo ho začala bolet hlava. Tak či tak, jsem to brala jako jisté zlepšení. I nadále jsem pokračovala v mírném pohupování, jen se ještě přidalo vískání ve vlasech.

Očividně to pomohlo.

Něžně jsem ho hladila a probírala se jeho hustými vlasy. Asi po půl hodině už ani nevzlykal. Jen si mě k sobě tiskl. Řekla bych že plnou silou.

Nevím, jak dlouho jsme tam zůstali, ale už zpoza okenic vypluly červánky. Ovšem mě to vyhovovalo a Dimitrij vypadal spokojeně. Samozřejmě, že jen v mezích dnešní vypjaté situace.  Byla už noc, kdy pro nás přišli. Znovu jsem po mudlovsku zakouzlila se zámkem.

 Stadion již byl až na nás prázdný. Přesto to neznamenalo ticho.  Ve vzduchu se vznášela tichá pieta. Určitě ji vykouzlil táta. Vždycky mu takovéto věci šly. Přízračný obraz zesnulé se stále vznášel v éteru.  Usmívala se. Mávala.  Zdálo se, že z ní vychází ta libá melodie pocházející z její domoviny. 

Dimitrij opět popotáhnul. Chtěla jsem ho chytit za ruku a vyjádřit mu tak podporu. Pozdě. Už mě držel.

Trvalo nám necelých deset minut, než jsme se dostali k jejich na rychlo sesmolené přenášedlo. Jak příznačné. Byla to lampička na hrob. Ta se ještě bude hodit. 

Bratři se již drželi. Sergej s Dimkou je v zápětí napodobili. 

Ještě než mi stihl zmizet v modravé záři, se na mě usmál. Však víte. Takový ten slaďoučký úsměv jen jedním koutkem úst.

Ale tentokrát se mu neodrazil v očích.

"Dávej pozor špunte!" Zapištěla nějaká natěšená dívčina. Její hrubé chování mě vrátilo zpět do Června 2062. Mamka už odešla do šatny hráčů a babička Ginny se ještě neukázala.

Až po chvíli mi došlo, že jsem ve vzpomínkách strávila příliš mnoho času. Z vnitřku stadionu se už ozývaly nadšené výkřiky i bučení fanoušků a odpůrců obou týmů. Ale mě zaujal jiný hlas.

"Blackie, Blackie, Blackie. Zase se setkáváme. Jak se ti líbil mámin pohřeb? Co to tu plácám? Ty ses neráčila obtěžovat."

"Borisi..." Ani mě nenechal domluvit. 

Už teď byl Boris Dimitrov velice nadaný čaroděj.  Neverbálně mě svou zlehka užitou hůlkou hodil na nejbližší pevný objekt. Zeď. Zároveň dokázal zdvihnout malou holku do pěti metrové výšky. Pak pro mě následovalo několik pádů na zem. Přesně k jeho nohám.  Přiznejme si to soudruzi. Byla jsem v pěkném maléru. Ale paradoxně mě spíš zajímalo, proč není stále v Bradavicích. Blbej prvák.

Když se dostatečně přesvědčil, že gravitační síla opravdu funguje a uspokojil svou sadistickou náturu. Spustil mě naposled na zem. 

Pak začala ta pravá zábava.