Lady Marauders - momentálně v rekonstrukci

1. Začínáme

Právě jsme opouštěli smog a šeď města, stejně jako své životy.  Ale strach a nervozita s námi zůstali. Tedy hlavně u prvního ročníku.

Měla jsem štěstí. Hned po ruce bylo volné kupé. Dotáhla jsem tam zavazadla a konečně si sedla. Úplně, jako bych slyšela prababičku, jak mě kárá kvůli mravům. Není správné zabrat tolik sedadel jen svými věcmi. Povzdechla jsem si a snažila se své neomalené chování napravit.

Jen tak tak se mi podařilo ten kufr zvednout. Natož ho vystrkat na poličku zrádně umístěnou až nad sedačkou.Po usilovném boji se mi to podařilo, ale na sto procent jsem v něm rozházela vše, co mi tam Jinx, náš domácí skřítek,  poskládal. 

I Molly se na mě dívala vyčítavě. Pohoršeně klapala zobáčkem.

Jmenuju se Ari. Ariana Black. A právě sedím v Bradavickém expresu.

Jsem zvědavá, jestli se hrad alespoň trochu podobá tomu v mých představách. Od starších sourozenců jsem slyšela mnoho verzí, ale mamka žádnou z nich nepotvrdila. A táta se tomu jen smál.

 Každopádně to bude velká změna. Nejsem zvyklá setrvávat na jednom místě moc dlouho. Žila jsem už na mnoha místech, ale většinu času jsem strávila na cestách. Moji rodiče jsou totiž dost časově vytížení.

Ještě na nádraží mi máma řekla, hned potom co se vřítila skrz přepážku na nástupiště a hořečně se omlouvala babičce, která mě díky jejímu zpoždění musela odvést, že se tu sejdu s několika dětma rodinných přátel a příbuzných, takže budeme kamarádi. To by mě zajímalo jak to provedeme. Ukážeme si rodné listy a padneme jeden druhému kolem krku? 

Spíš ne. 

"Dělej! Dělej! Ty vole dělej!"

Do mého kupé náhle vlítla jakási divoženka. Měla snědou pleť z dlouhodobého slunění, na sobě dlouhé letní šaty a střevíčky. Její vlasy byly spletené do dlouhých  copů barvy no..no.. prostě světle blond. Před vteřinou. Teď jí zlostně povlávaly kolem hlavy, jako gorgonini hadi, temně rudou.

"Pohni kostrou trole!" Pořvávala dál ze dveří. 

"Víš, že to nejde." Zasípala jí v odpověď její kamarádka, jen co se dostala do kupé. 

Rudý přízrak ihned zabouchla dveře. 

Nejdřív jsem to nechápala, ale důvod jejího chování se za pár okamžiků zjevil. Doslova. Rozpleskl se o sklo. 

Dotyčné ještě zatáhly závěsy, ale už byly viditelně uvolněnější. 

"Smím... smím?!" Zaskřehotala ta druhá holka. 

Ani jsem nestihla odpovědět. Divoženka se automaticky natáhla pro mou lahev vody, ležící na sedačce a hned ji podala kamarádce.

Mezitím jsem si ji prohlížela.

Byla moc hezká. Její dlouhé černé vlasy, byly asi jako moje, jen trochu střapatější. I bledá byla podobně.  Její oči, momentálně přivřené slastí, jak jí studená voda stékala do krku, byly zelené, až smaragdově.

když dopila, chtěla jsem jí podat zbytek sladkostí z medového ráje, co mi poslala babička. Ovšem ve stejnou chvíli už měla divoženka v ruce cosi zabalené v alobalu.

"Na sněz to. To pomůže." Řekla a podávajíce to té střapatce  a pokračovala: "Je to jen čokoláda. Jez. Uleví se ti." A černovláska si ji vděčně vzala. 

Ještě chvíli jsem je pozoroval, ale pak už mi zvědavost nedala.

"Kdo to byl?" Zeptala jsem se a ukázala na prosklené dveře.

"To byl Ethan?"

"Ethan?" Vyjekla jsem.  Jako brácha teda fakt nevypadal, ale musím si přiznat, že jsme se dlouho neviděli. Z Bradavic vyšel už před třemi lety. A teď má příliš mnoho práce, než aby se věnoval nejmladší sestřičce. Holt vlastní firma na výrobu famfrpálových potřeb jednoho dost zaměstná.

"No jo. Ethan Malfoy. Ty ho znáš?" Řekly najednou. neuvěřitelné jak jsou sehrané.

"Ne tohohle ne." 

"Tak já vás seznámím." Prohlásila Střapatka. Zjevně jí už bylo líp. 

Ovšem taky vám příjde divné, že nejdřív nepředstaví sebe? Vždyť ještě ani neznám jejich jména.

"Takže, chodí už do druháku. Naši rodiče" Řekla a pro dramatičtější efekt poukázala na sebe i divoženku, která už měla zpátky svůj starý účes. jen kořínky jí hrály červeně.

"Jsou dobří přátelé. A navíc příbuzní. Takže Vánoce, Velikonoce, Narozeniny..." Pomalu odpočítávala na prstech.

"No, prostě se dost často potkáváme.  A on se do ní zabouchl."  Opět divoženka. To nebude nějakej Andílek. Vlasy jí opět zahořely červení. 

"A co po vás chtěl tentokrát?" Nedalo mi to ještě se vtom trochu neporejpat.

"Měly jsme se tu setkat s dalším Blackem. Vlastně to máme přímo nařízeno. Zase rodinný přítel.  Nám se nechce, ale on nás k němu málem dotáhl." 

Úplně mi zatrnulo.

"A to je zle?" 

"Přece se nebudeme doprošovat nějakýho dalšího rozmazlenýho spratka. Ať si přileze sám. Jen proto, že jsou jeho sploditelé slavní hráči famfrpálu, neznamená, že za ním polezeme po kolenou a budeme se doprošovat postu jeho domácích skřítků." Projevila se Divoženka. A po  jejím divokém monologu, nastalo v kupé hrobové ticho.

Z chodbičky k nám doznívaly rozjařené hlasy, ale mi se k nim nepřidaly. Jako by to mlčení bylo posvátné. 

Střapatka si mírně podrážděně měřila svou kamarádku. Tím stylem, jako: 'mohla jsi to říci lépe, ale naprosto s tebou souhlasím.'

Netušila jsem co mám dělat. 

Mojí jedinou nadějí je, že mě považují za kluka. Ještě že v Anglii nemáme koncovky příjmení.

Avšak moje naděje netrvala dlouho. Divoženka podle všeho oplývá nejen výbušností, ale i bystrostí. Neušlo jí moje zaváhání.

"Jak se vlastně jmenuješ?"

"A jak vy?" Podaří se mi to zahrát do  outu? Pevně doufám.

"Promiň jsme to ale nezdvořačky." Podařilo.

"Já jsem Wendy Potter. A tady kamarádka je Monique Lupin. Asi jsi poznala, že je metamorfomág." Jakoby chtěla její slova potvrdit, znova si vlasy obarvila na světle blond.

"A ty jsi?" Je to tu. 

"Ariana Black."

A je to. Rarach je z klece venku a nikdo ho už zpět nevrátí.