Když si na tebe vzpomenu..

1.

,,Tess, vstávej. Přece nechceš prospat první den prázdnin"
Určitě všichni známe ten pocit. Ten pocit, který říká, že ještě budete spát, nebo se bude vraždit. Já teda jo. Konec školy jsem slavila do dvou ráno.

,,Tess, vstávej. Jde se na nákupy. Pak pro tebe mám ještě jedno překvapení" netuším kde Emily vzala peníze na nákupy. Ještě nikdy jsme na ně nešli. Vždy se nám jídlo dostávalo v jídelně která patřila dětskému domovu.

Rázem se mi chtělo vsát. Taky že jsem nakonec vstala a přešla ke skříni. Jenže pak mě srazila na kolena jedna myšlenka. Myšlenka, že ve své poloprázdné skříni mám jen jeden top co je klouný a čistý. Přitom v tom obchodu bude miliarda puberťáků a puberťaček v mých letech. Všechny pohledy budou padat jen na mé zohavené já.
Sedla jsem si na postel.

Bože, v tu chvíli bych si zase nejradši do postele zalezla a spala. Jenže už jsem vzhůru a Emily semnou už počítá. (Komu by to ještě nedošlo, Emily je ta žena, co si Tess společně s Jessie vzala, když je našla před domovem)

Můj zadek se tedy uráčil z postele zase vstát a dojít k té samé, již zmiňované skříni.
Taky jsem z ní vytáhla již zmiňovaný top, který se skládal z pruhovaného černo-bílého trička a potrhaných, těsných jeanů. Sice to nějak extra nemusím. Ale podle pohledů kluků ve škole, když jsem to měla, mi to v tom sluší.

Hned po raní hygieně a lehčí řasence, jsem se oblékla do čistého spodního prádla a přichystaného oblečení.
Až pak jsem se vydala za Emily která na mě už čekala venku před dětským domovem.
V rukou měla tašky a peněženku která byla nadmíru objemná.
***
,,teď k tomu největšímu překvapení" podívala se na mě a udělala prapodivný úšklebek, který měl znamenat asi úsměv. Zadržovala slzy. Nešlo přehlédnout jak se jí vlní ret.
,,když je to překvapení, proč zadržuješ slzy?" řekla jsem nezajímavě.
,,Tessie, našla se rodina, co si tě chce vzít" již naplno začala brečet. Naštěstí v parku, do kterého jsme se záhadně dostali, nikdo nebyl. Takže míň trapasu pro Emily, i pro mě.

Hladila jsem ji po zádech a utišovala. Ačkoliv jsem ještě před dvěma rokama chtěla zmizet, teď mi to rve srdce na tisíc, drobných kousků. Když zemřela Jess, taky mě utěšovala. Říkala že mi sežene nového psa, ale já už znovu nechci vidět smrt, mě natolik milovaného zvířecího kamaráda. I kdyby ho sehnala, znovu by zemřel. A já bych tu v tu dobu už Emily neměla.

Nicméně po chvíli utišování se vážně uklidnila. Rozmazaná řasenka šla dolů pomocí kapesníku a opuchlé oči už taky utichly.
Až teď jsem nad její zprávou mohla přemýšlet.
Těším se tam vůbec? Nebudu jim dělat uklízečku? Nebo budu jako princezna? Blbost. Takovou holku by si do svého království nevzali.
***
V tom obchoďáku to bylo boží! No vlastně ještě je. Kluci se na mě otáčeli a za tučnou měnu co byla v Emilyině peněžence mi vybrala nějaký ty holčičí věci. Teď ale přišlo na to nejlepší. Oblečení.

Desítky, ne, stovky! Možná dokonce tisíce tun oblečení! Tak plnou skříň teď nebude mít ani ta nejmodernější a nejhezčí holka na světě.
Kdybych vám měla říkat, co vše to bylo, byli by jsme tu do nového roku. Jen vám to rychle shrnu. Jeany, t. Soupravy, trička, tílka, kraťasy, legíny, sukně, silonky, bundy,... Bože, sama ani nevím co vše za druhy oblečení jsme vzali.
Rozhodně se překvapení s novou rodinou, nevyrovnalo tomu, s novými vlasy. Zavedla mě do nejlepšího kadeřnictvý ve městě. Mám povoleno si vybrat vše co chci. Až od prodloužení do tvarování. Vlnité, rovné,..

Rozhodně jsem dolů nechtěla ani milimetr svých vlasů. Sice jsou hnusné ale dlouhé. A s krátkými se nikdy nenaučím žít. Vlastně, tu jsem kvůli tomu, aby mi je upravili, takže pak už určitě nebudou tak hnusné.

Od přírody mám vlněné konečky, ty jsem si nechala zarovnat. Pak jsem se nechala nabarvit na bílo. Ano, hna můj věk hovadina. Ale kadeřník který protestoval proti všem mým nápadům, v tu chvíli mlčel.
Takže asi né hovadina, ale úžasný nápad. Plus jsem si ještě z bílých vlasů nechala udělat dva, francouzské copy.
S tím taky souhlasil. Tak mi tu teď netvrďte, jak jsem si ty vlasy ještě víc skazila
***
Kluci nademnou doslova slintali. A co pak, když jsem se na záchodech převlékla do nového oblečení.
Černý Crop-Top značky Nike a nové potrhané jeansy. Plus bílé boty značky Adidas
Teď jsem si vážně přišla jak zazobanec.

Doteď to byla srnda, ale ten kluk, co mě na parkovišti před obchodem plácl po zadku, byl vrchol drzosti a vlastně všeho.
Na patě jsem se otočila směrem k němu. Pro jeho "nevinný" úsměv by každá zabíjela. Jen já jsem v tu chvíli byla vyjímka.
Sjela jsem ho pohledem a očima naznačila "omluv se mi" jen se uchcechtl a hlavu stočil zpět na své, na mě zírající kamarády. Zamával jim rukou před obličeji a v tu chvíli se mu na tváři silným bouchnutím rýsovala dlaň. Má dlaň. Teď jsem už skrz zuby procedila "omluv se mi". Chytl se za bolavé místo, vystrčil na mě posměšně jazyk a odešel. Zatímco jeho kamarádi mě celou dobu pořád sjížděli pohledy, on už byl někde v Tramtárii.
***
Nervózně jsem se kousala do rtu. Prý si pro mě má řidič nové rodiny každou chvíli přijet. Všechno již zmiňované oblečení už bylo zabalené v kufrech.
Stačilo jen čekat. Čekat na zvuk klaksonu nebo na ubrečenou Emily stojící ve dveřích.
Spíš se skláním k té druhé možnosti. Chci to mít už za sebou. Zapomenout na staré rodiče co mě tu nechali, na Emily.. I na Jess. Stejně jsem si její fotku ale do kufru přiložila.
Jakoby jedna část mě říkala ,,nechceš na ní zapomenout, chceš si ji navždy pamatovat". Nejspíš si žádáte vysvětlení ohledně mé závislosti na Jess. Jak je přáno, tak je dáno.

Zaprvé, semnou byla když mě rodiče nechali před děcákem a neutekla do tepla a zadruhé mi zachránila život. Když mi bylo deset, měla jsem toho až po krk. Chtěla jsem z toho děcáku pryč a někde jsem si obstarala žiletku. Víte řezání do míst kde je to neškodné, se někomu může zdát hnusné, ale já se chystala na tepnu a žíly.
Jess mě zarazila, když už jsem se k tomu pomalu dokopala tím, že kňučela a štěkala. Doslova brečela, jen abych si neublížila.
***
,,Tess, už je tady" do mého pokoje vešla Emily která měla slzy na krajíčku. Nechtěla jsem to prodlužovat. Tak jsem vzala kufry a vyšla s nimi ven, do černočerné tmy. Před domem stála obrovská, nablískaná.....

Tak, to by byla první kapitola. Děkuji Terez že mi napsala komentář pod prolog. Bez něj bych tuhle kapitolu vydala až zítra. To by jste přišli o hodně. A tak doufám že si to teď čte a usmívá se. Protože já teda jo.
Moc ti děkuju za komentář ve kterém jsi jasně naznačila že se na tuhle kapitolu těšíš.
Já už ale nevím, co psát. Tak asi báj meloons :D
+ se omlouvám za chyby a opakování.