Kam chodí vlci výt a umírat

Otázka pátá - O čem lžeš?

 Celý život jsem si naivně říkala, že pokud nebudu jiné soudit a nenávidět je pro to, co oni milují, nebudu jinými také odsuzována a nenáviděna. Brzy jsem pochopila, že ne všichni lidé na Zemi se řídí stejnými slovy jako já. Přesto jsem nepřestávala. Neodsuzovala jsem, nechávala jsem ostatní, aby si užívali věci, které milují a pouze jsem tiše trpěla, pokud se mi to nelíbilo.

Nemám například ráda, když mi lidé foukají cigaretový kouř do tváře. Nevadí mi, když někdo v mé blízkosti kouří, když si zapaluje jednu cigaretu za druhou, ale jakmile ji fouká do mé tváře, nemohu toho člověka vystát.

Jenže takový Temnota není. Stojí zády ke mně, opřený o popraskaný lak lavičky, na jejímž opěradle právě sedím. Ve vzduchu je kromě štiplavého cigaretového kouře cítit vlhkost z předchozího deště a ta typická vůně podzimu.

Opírám si lokty o stehna, rozhlížím se po parku a přitom vnímám slova Temnoty. Mluví a mluví rád. Má hlas vypravěče – melodický, klidný, sálá z něj naděje, že všechno dobře dopadne, at se děje cokoli.

„Kdyby tady většinou nebylo tolik lidí, mohlo by to tady být fajn," říká, vkládá si cigaretu do úst a otáčí ke mně čelem. Rukama se zapírá o opěradlo lavičky, předklání se a dívá se na mě zdola skrze prameny tmavých vlasů.

„Na podzim už tu skoro nikdo není," namítám obratem. Skutečně tomu tak je. Na jaře a v létě se park hemží lidmi se psy, rodiči s dětmi a skupinkami, které jenom tak sedí na trávě a baví se. Podzim je však jiný. Zablácené lesní cesty jsou prázdné, mokrá tráva ukrytá pod barevným listím jenom příležitostné pány se psy, kteří se však už nezdržují a raději míří domů do tepla.

Temnota má však pravdu v tom, že tu nejsme sami a samota má něco do sebe. Postarší pár sedí na jedné lavičce pod stromem, na kterou nenapršelo. Žena se dvěma drobnými psy s mobilem na uchu se zrovna něčemu směje a přitom si nevšímá, že jeden z jejích psů olizuje odpadkový koš. Mladý pár s dítětem v té chvíli vchází do parku, ale vyhýbá se blátivým kalužím. Skutečně nejsme sami, ale nemáme ani důvod, proč být.

„Myslim obecně. Tohle je fajn místo, ale ti lidé tady? Vždycky tu někdo je. Ve dne se tady neustále něho pohihňává a v noci se tu slejzá odpad společnosti tohohle města. Prostě by bylo nejlepší, kdyby to tady někdo," odmlčí se, „uzavřel. A nechal jenom pro pár lidí, kteří si to tady zaslouží."

„Myslíš sebe?" tážu se tiše, otáčím k němu hlavu a sleduji, jak odhazuje nedopalek cigarety do blátivé kaluže.

Dlouze vydechne, bílošedý oblak kouře se nechá unést jemným podzimním vánkem a nechává nás samotné. „Myslim lidi, kteří si to zaslouží. Kdo říká, že jsem mezi nimi?"

„Jenom hádám" pokrčím rameny. „Když říkáš, že je to tady fajn, chceš tu být, ne?"

„Chci hodně věcí," řekne po chvíli ticha.

Páteční večer. Hloupý páteční večer hloupého člověka, který nemá žádné hloupé plány. Každý týden to tak je. Páteční škola skončila, nastalo několik dní volna, ale zároveň nudy. Nikdo z mé rodiny však netuší, že plány nemám, protože jim každý týden říkám, že mám.

„Půjdu ven s přáteli," říkám matce.

„V kolik přijdeš?" táže se mě ihned.

„Do půlnoci?" navrhuji opatrným hlasem, zatímco se opírám o futra dveří a dívám se na prázdnou psí misku, kde ještě před chvílí byla jeho večeře.

„Dobře," odpovídá mi.

„A nemůžu do jedný?" navrhuji rázem ještě opatrnějším hlasem a jemně prsty bubnuji o zeď.

Otáčí se ke mně, nejdříve si mě přeměřuje nedůvěřivým pohledem, ale pak říká: „Pokud nebudete dělat hlouposti..."

„Nebudeme," přitakávám, lehce se usmívám a odcházím do svého pokoje se připravit.

Z batohu vyklepávám všechny zbývající učebnice, které jsem nenechala ve škole a opatrně do něj vkládám předmět v hnědém papírovém sáčku. Oblékám si bundu a rukou zavadím o náprsní kapsu a přejíždím po neznámém předmětu.

Málem jsem na to zapomněla. Vytahuji opatrně bílo oranžovou trubičku plnou tabáku a vzpomínám na odpoledne. Otázal se mě, jestli kouřím a nabídl mi cigaretu z poloprázdné krabičky. Řekla jsem mu, že nekouřím. A on mi přesto vnutil jednu cigaretu – kdyby náhodou. Od té chvíle je v mojí kapse.

Nechávám ji tam – kdyby náhodou –, zapínám batoh a vyrážím na cestu ven.

Své matce o pátečních večerech lžu. Nechodím ven s přáteli, ale přesto se několik hodin toulám podzimním večerem a bavím se tím. Ač pojem ‚bavit se' je stejnou nadsázkou, jako to, že miluji Slunce, Hvězdy a Měsíc.

Nelžu pouze matce, ale i přáteli. Nabízejí mi, abych s nimi šla v pátek večer ven, ale já říkám, že už plány mám. Přitom to nejsou plány. Je to tradice, ale zároveň je to pro mě už stejné, jako kdybych v pátek seděla sama doma u televize nebo internetu.

I přes bundu a mikinu cítím cigaretu na své hrudi a do zad mě tlačí předmět v hnědém sáčku. Jedno z toho je zlozvyk Temnoty, který já odmítám a to druhé je mým, který odmítá Temnota. Svým způsobem se doplňujeme.

Jako puzzle malé skládačky.