Kam chodí vlci výt a umírat

Otázka šestnáctá - Nenávidíš mě?

 Je opět u nás doma. Opírá se o zábradlí na balkoně, který vždycky patřil pouze mně. Najednou se o něho musím dělit a zrovna se mi to nelíbí. Možná je to tím, že Temnota se už chová, jako kdyby u mě byl doma. Sleduje okolí, naplňuje své plíce našedlým kouřem a následně ho vydechuje do chladného vzduchu. Já sedím na houpačce a sleduji ho. Prohlížím si sebemenší detail na jeho těle, vnímám každý pohyb, nádech, mrknutí a pohnutí vlasů v mírném větru.

Vím, že ví, jak si ho prohlížím. Připadá mi, že se mi naopak ještě více ukazuje, abych si ho mohla prohlédnout a zjistit tak, co je přesně zač. Co když to pak bude chtít udělat i on?

Hlasitě polknu, přitáhnu si kolena blíže k bradě a zrak stočím od Temnoty k okolí. Smíšené lesy jsou už z půlky holé. Listnaté stromy shodily své listí a zůstaly pouze jehličnany, které brzy pokryje sníh. Lesy v okolí prořídly, ale stejně je pro nás nemožné spatřit vlka.

„Na co myslíš?" vyrušuje mě Temnota z myšlení. Oharek od cigarety udusí o kovové zábradlí a cvrnknutím z balkonu se zbaví zbytku svého zlozvyku.

„Na vlka," hlesám tiše s pohledem na jeho les.

„Proč na něj?" mumlá nechápavě, opírá se zády o zeď, ruce protestně zakládá na hrudi a sleduje mě s nahrbeným levým obočím.

Krčím rameny. „Netuším. Prostě jsem si na něj vzpomněla, když vidim ten les," odpovídám nejistým hlasem.

Temnota chvíli mlčí, stáčí zrak stejným směrem jako já a po chvíli ticha se mě ptá: „Co ho zkusit najít?"

Ta otázka mě napadla už tisíckrát. Přesto však natáčím hlavu k Temnotě zcela zděšeně. Respektujeme ten les a nechodíme tam, aby měl vlk klid. Aby ještě dlouho žil. Chci ho naživo vidět víc než cokoli jiného na světě, ale vím, že nesmím.

„Do toho lesa se nechodí," namítám co nejpevnějším hlasem, který v té chvíli dokážu dostat ze svého hrdla.

„Říká kdo?" šklebí se.

Vlastně nikdo. Nikdo to nezakázal. Byla to jenom dobrá vůle všech zdejších lidí, že našeho vlka necháme žít poklidný život, aniž bychom ho nějak vyrušovali, zmenšovali mu teritorium, nebo se ho nedej bože snažili chytit.

„Nechci tam jít," odmlčuji se nejistě. Nemám argument. Chci tam jít, ale zkrátka vím, že nesmím. Mohu o tom vlkovi pouze snít a snažit se zabránit Temnotě, aby se za ním vydal.

Ač jsme se my za vlkem nakonec nevydali, jedno zvíře, které se z něho vyvinulo, přišlo za námi. Dva černé korálky v dlouhé černé srsti se na mě dívaly z prahu do pokoje. Jenom na mě. Temnotu nevnímal.

Dívala jsem se na psa několik sekund. Poté odešel, když si uvědomil, že nic zajímavého ode mě nepřijde. Podívám se na Temnotu, na někoho, kdo by právě ignorován psem, který neignoruje nikoho.

„Zvířata mě vždycky ignorovala," říká suše. „Jako bych pro ně ani neexistoval. Nebo snad neměl duši. To oni vycítěj, ne?" zašklebí se opětovně. Očividně ho tohle zesměšňování sebe samého baví.

„Asi jo," pokrčím rameny.

„Smutný... Člověk ani nemůže vědět, jestli má nebo nemá rád zvířata, když ho ignorují a nikdy s nimi tak nebyl ve styku. Lidé jo. Dají ti najevo, zda tě mají rádi, nebo ne. Nikdy tě totiž zcela neignorují a nepřehlížejí. S jistotou tak můžu říct, že mě většina lidí nesnáší...," odmlčel se.

„Proč myslíš?" ptám se ho tiše.

Temnota mě sleduje. Je to ten pohled, kterým se dívám na lidi, pokud se dívají jinak. Prohlíží si mě, ukládá si informace a poznatky o mně do své hlavy, aby je mohl někdy v budoucnu využít proti mně. „Cítím to. Všichni se mi vyhýbají až poté, co mě poznají, snaží se mě setřást ze svých životů, ale ne vždycky se jim to podaří." Dotkne se své lehce nateklé tváře, ušklíbne se a pokračuje, „Takže si tím jsem už docela jist. Lidé mě nemají rádi. A docela je chápu." Pokrčí nenuceně rameny, založí ruce protestně na hrudi a dívá se stále mým směrem, ale už mě nehypnotizuje pohledem.