Kam chodí vlci výt a umírat

Otázka sedmnáctá - Proč je ticho nejkrásnější dar a nejhorší trest?

 Ze spaní mě budí další sen. Sedám si, je mi teplo, čelo mám orosené a nejsem schopna cokoli říct. Nemohu ani vyjádřit jedinou emoci. Pouze sedím, hledím do prázdna a přehrávám si ten sen v hlavě.

Byla jsem v nemocnici. Všude kolem byli lidé, kteří měli na spěch. Muž v bílém tlačil lehátko s bílým prostěradlem a něčím, co vypadalo jako lidské tělo, pod ním. Následovala jsem ho, protože mi něco říkalo, že musím. Zastavil se v prázdné místnosti, já také – nevšiml si mě a odešel. Přistoupila jsem k lehátku, stáhla prostěradlo a dívala se na svou nehybnou tvář. Byla jsem mrtvá. A přesto jsem tam stála a hleděla na sebe.

Nijak to se mnou nepohnulo. Zkrátka jsem byla mrtvá, o nic víc nešlo.

Poté se scéna změnila. Stála jsem na chodbě ve škole a sledovala ty více a méně známé lidi. Jeden řekl: „Včera zemřela..."

A někdo další odpověděl: „Kdo zemřel?"
A první pokrčil rameny se slovy: „Vlastně ani netuším."

A tohle řekli i ostatní. Všichni si byli jisti tim, že někdo přišel o život, ale netušili kdo.

„Jenže já jsem živá," namítala jsem. Nikdo mě neslyšel. Všichni šli svou cestou a netušili, kdo to přišel o život. Vůbec nikdo.

To bylo vše. Krátký sen, který mi říkal jediné – kdybych zemřela, nikdo si toho nevšimne.

Problém je, že já nechci zemřít. Ještě ne.

Přemýšlím, zda si lehnout, ale ta myšlenka mě už neláká. Mám strach, že po zavření očí zase uvidím ty lidi, kteří ani netuší, kdo vlastně jsem. Raději vstávám, jdu si pro sklenici vody, i když hrdlo nemám vyprahlé.

Studená podlaha mě štípá do nohou. V celém bytě je zima, nejenom v mém pokoji. V chodbě překročím černou kouli chlupů, která si mé noční procházky ani nevšimla. V kuchyni rozsvítím pouze drobnou lampičku, která ozáří pár kusů neumytého nádobí ve dřezu. Vezmu jednu sklenici, načepuji si studenou vodu z kapajícího kohoutku, který nikdo nedokáže opravit. Nebo se do toho nikomu nechce? Kdo ví. Problémem je, že když se člověk zaměří na mezery mezi jednotlivými kapkami, nedokáže se soustředit už na nic jiného.

Kap.

Studená voda mi protéká hrdlem, zatímco kráčím blíže k oknu.

Přestalo pršet, místo toho už jenom sněží. Obrovské bílé chuchvalce se snáší k zemi a vytváří v nedalekém parku nízkou bílou pokrývku.

Kap.

Na sněhu je něco neskutečně krásného. Ta čistota, nevinnost, jemné chlazení na kůži. A to, jak je všechno tiché. Když sněží, celý svět utichne, ponoří se do nekonečné tmy a mně tím uklidňuje. Protože ticho je někdy to jediné, co člověk potřebuje. Jenom chvíle, kdy jeho myšlenky jsou to nejhlasitější, co ho obklopuje.

Kap.

Ticho ale i bolí. A někdy zároveň s tím, co si ho člověk užívá. Jako třeba já teď. Probudila jsem se z dalšího snu, stojím sama v kuchyni s poloprázdnou sklenicí v ruce a sleduji tiché město, které pohřbívá sníh. Ticho mě obklopuje, umožňuje mi, abych byla sama se svými myšlenkami, ale zároveň mi poukazuje na to, že jsem opět sama.

Kap.

Nikde nikdo. Není nikdo, kdo by si se mnou užíval první sněžení, není nikdo, kdo by si se mnou promluvil o snu, který mě probudil ze spaní. Jsem sama. Nebo snad osamělá?
Kap.

Ale na druhou stranu mě nikdo neruší. Mohu se zamyslet sama nad sebou a srovnat si myšlenky, které se mi tetelí v hlavě jako v bouři.

Kap.

Ticho je zvláštní věc. Darem i prokletím, trestem i odměnou. Někdo ticho vítá, někdo ho odsuzuje.

Kap.

Dříve jsem ticho považovala za dar, ale když postupem času se to začalo stávat prokletím. Ticha je moc. Přespříliš.

Kap.

Dopíjím vodu, sklenici odkládám k ostatním a vracím se do pokoje. Pes opět nevnímá, že kolem něho někdo prochází. Ignoruje mě stejně jako Temnotu, který tvrdí, že ho zvířata nikdy nevnímají, protože prý nemá duši.

Nevěřím mu. Určitě duši má. Možná prolezlou zlem, nechutí a démony, ale má ji. Každý má duši. A každá ta duše má svou podobu, která je odrazem té osoby. Nechci vědět, jak vypadá má duše. Tak nad tím raději ani nepřemýšlím, jdu si raději lehnout.

Spánek té noci nepřišel. Převalovala jsem se v posteli z levého boku na pravý a zase zpátky. Celé hodiny, než se ozval budík, že mám vstávat. Nemohla jsem, nechtěla jsem, ale přesto jsem musela.

A teď stojím v autobuse. Boty mám mokré od čerstvého sněhu, čepici hluboko v čele. Chce se mi spát, kolena mě sotva drží na nohou. Levou rukou se pevně držím žluté tyče v autobuse, v pravé ruce tisknu telefon, ze kterého se mi do sluchátek linou tichá slova.

Už více neplač, můj milovaný. (*)

Napomínám sebe samou, abych se nedívala jeho směrem. Ale neposlouchám se a můj zrak se často stáčí k posledním místům v autobuse. Dívá se z okna na padající sníh, nevnímá lidi okolo a přemýšlí nad svými strastmi a problémy. Nejspíše ani neví, že ho skrze dav někdo pozoruje. Nebo v to alespoň doufám. Modlím se, aby mé pohledy zůstaly nepovšimnuty. Protože pokud ne – bude si jich všímat, bude se cítit nesvůj, bude naštvaný a já tak budu muset přestat. A tiché pozorování ostatních je jedna z mála věcí, která mi zůstala jako radost.

V noci byl úplněk. Zjistila jsem to až ráno při zkoumání počasí.

Byl úplněk. Nadvláda měsíce a já nemohla spát.

Přesto se mi za celou noc Měsíc do mysli ani jednou nezatoulal. Zastínila ho totiž Temnota. Stejně jako té noci měsíc na obloze.

-------

   (*) Hiroyuki Sawano, Call of Silence