"Nenávidím se...nenávidím své vlasy, své oči, své rty, své tělo, svoji duši..."
"Ale noták, vždyť jsi krásná, milá a nevím co ještě, Amy. :)"
"Můj názor nezměníš..."
"Vždyť je tolik krásných věcí, nemůžeš být pořád tak depresivní."
"Tak sleduj."
"Víš co?!Už mě nebaví, jak seš pořád negativní. Ubíjí mě, pořad tě nějak povzbuzovat. Už na to nemám. Je konec."
"Fajn."
No nějak takhle vypadalo moje pondělí... Moje negativita mi zničila vztah. Už nemám nikoho, jen své temné myšlenky a JI.
"Myslela jsem si, že mě "vyléčí", asi jsem se zmýlila."
"Ale přece Tě nemůže pořád někdo utěšovat..."
"A proč by ne? To mám snad jít za psychologem?"
"Né! Ježíš to ne! Tam přece nechceme ani jedna! Tam by jsme neměly žiletku..."
"No tak vidíš! Tak co budeme dělat?"
"Já nevím... Obě jsme si myslely, že nám Lukas pomůže. Zklamal..."
"No právě... Vůbec nevím co budeme dělat. Nechci už takhle žít."
"Tak se zabij, to přece vše vyléčí- už se nebudeš nikdy trápit a uleví se ti, a ty to víš, jen si to nechceš přiznat. Vždyť přece i ta žiletka ti pomohla. Proč neříznout trošku hlouběji"
"Nechci se zabít!"
"Chceš, vím to..."
"Nechci! To přece nemůžu udělat své rodině!"
"Ale prosím tě, vždyť na tebe všichni kašlou. NIKDO TĚ NEMÁ RÁD! UŽ TO KONEČNĚ POCHOP!"
"To není pravda!"
"Ale je. Jen si to neuvědomuješ. Proč si myslíš, že tě rodiče nechali u prarodičů, kterým na tobě ani nezáleží, když se rozvedli, hm?
"Ale..."
"Žádný ale, víš, že je to tak."
"Hele! Přestaň mě ovládat! Akorát mě stavíš na tvoji negativní stránku! Pořád! Už mě to nebaví! Kvůli tobě se mi rozpadl vztah! Přestaň s tím už konečně! Chci normálně žít!
"Ale ty nikdy žít normálně nebudeš. Vše co říkám, je jen pravda! Vztah se ti ropadl, protože jsi hnusná, vzpomínáš? A přestaň brečet, akorát se ztrapňuješ."
"DOST! ZMIZ MI Z HLAVY UŽ KONEČNĚ!!"
Mam od ní na chvíli pokoj...Proč zrovna já?! Proč?! Vůbec jsem se neměla narodit.
Ha! Už zase...ovládá mě...
Je mi z toho všeho špatně. Chce se mi zvracet...
