Nevěděla jsem co dělat. Doma jsem zůstat nemohla a ke Kate jít taky nemůžu...
Prostě jsem vyběhla z domu a utíkala a utíkala. Co nejdál k jednomu mostu přes řeku. Kate se rozběhla za mnou ale já byla o dost napřed.
"Ha! Teď jsi úplně v prdeli co?! Nemůžeš ji říct, že ji miluješ, nemůžeš zůstat tady,nikdo tě tu nechce, nezbývá ti nic než skočit z toho mostu! Proč ses vlastně rozhodla běžet zrovna tam? Nevíš? Ale já jo...podvědomě se zabít totiž chceš."
A tyhle kecy do mě celou cestu hustila. Vyhrkly mi zase slzy, život byl fajn s Kate ale ne s tou depresí. S ni se žít prostě nedá. Nemůžu...
Doběhla jsem tam ...sedla jsem si na kraj zábradlí a přemýšlela. Ale přiběhla Kate a křičela na mě ať nedělám blbosti, že má všechno řešení.
Ha! Takový kecy. Neví jak se cítím. Nikdo mi nezbyl. Jsem na světě sama! Tohle má jen jedno řešení.
Nemohla jsem uvěřit tomu, že tu vážně sedím a v podstatě mi nic nebrání skočit...
"No neříkala jsem to snad? Dostala jsi konečně rozum? Jdeš do toho? Tleskám!"
"Amy! Prosím nedělej to!"
Radši jsem ji ani neodpověděla a zasněně koukala do vody.
Na druhé straně šel nějaký pár. Vypadali dost šťastně. Smáli se objímali a ocucávali. Všimla jsem si, že na mě Kate kouká.
"Nemám jinou možnost. Miluju tě..." zašeptala jsem a skočila.
Poslední co jsem viděla byl oddalující se obraz vyděšená Kate koukajici dolů z mostu a křičící o pomoc.
"Taky tě miluju..." zašeptala Kate.
Už jsem ve vodě....nic nevidím...voda v řece je hodně mělká a most vysoký...nebyla šance to přežít...
Cítím hroznou bolest...jakoby do mě bodalo tisíce a tisíce ostrých nožů... Je to šok...
Hele asi začínám blounit...vidím naší rodinu celou pohromadě...ale co to? Proč nejsme doma...jsme venku...to je hřbitov? Vidím své jméno...tamhle na tom kameni...
Je to pohřeb...můj pohřeb...ale vždyť vsichni jsou mrtví ..
"Vyhrála jsi..."
