Po třech měsících mě donutila jít ven...zvonila na barák a nechtěla odejit. A protože na mě už babča řvala, ať vypadne a ona nechtěla, tak jsem za ni šla...
Teď jsem ji uviděla poprvé. Měla černé vlasy, vysokou a štíhlou postavu. A ty oči, ty krásné modré oči.
Šli jsme do parku kam jsem chodila jako malá s našima. Rozbrečela jsem se jí tam...objala mě a začala utěšovat, ale já ji jen odbyla, protože jsem věděla, že mi stejně nemá jak pomoct.
Nadechla jsem se a přestala brečet, protože už to bylo trapný.
Povídaly jsme si o mým životě, o jejím...vůbec poprvé jsem někomu řekla všechno o mým životě. Se vším jsem se jo svěřila. Věřila jsem ji. Věřila jsem, že mě nezradí a nepodvede.
Venku jsme byly až do desíti do večera. Pořád jsme se měly o čem bavit. Doprovodila mě domů a řekla, že mě ráda viděla, a že si to určitě zopakujeme. Ze zvyku jsem si v duchu řekla ironicky "to určitě..." ale pak jsem si uvědomila....proč vlastně ne...vždyť jsem se po hrozně dlouhé době konečně bavila a smála.
Souhlasila jsem tedy.
Další den jsme teda vyrazily. Prošly jsme celou naši čtvrť a zase jsme si nádherně popovídaly.
Byla jsem ráda, že jsem ji tenkrát odepsala a neposlechla tem hlas v mé duté hlavě.
Psaly jsme si každý den a já se u našeho chatu pořád smála. Poprvé za dlouhou dobu jsem měla radost ze života, měla jsem důvod si ho nebrat a žít ho dál. Ten důvod byla Kate..
Jak měsíce ubýhaly a my chodily skoro každý den ven a pořád jsme si měly o čem povídat.
Ale já pak začala mít pocit, že ji začínám mít nějak moc ráda. Ne jako kamarádku... Hodně krát jsem se přistihla, že na ni myslím a těším se až ji zase uvidím a budeme si povídat.
Sakra! já přece nejsem lesba...Dostala jsem z toho strach.
