Všechno to začalo rozvodem mých rodičů....Bylo to dost divoký období. Naši po sobě řvali jak paviáni.
Bylo mi 15 a za celou dobu jsem je neslyšela tak moc křičet. Nerada na to vzpomínám.
Protože se o mě zřejmě nechtěli starat a řešit soudy, tak mě šoupli k prarodičům, ale ti se o mě stejně nestarali. Neměli mě rádi
Sakra už zase! Ovládá mě!
No nic pokračuju. Jenže rodiče mi po měsíci zemřeli po autonehodě. Bylo tam hodně krve. Já byla v tom autě taky. Někam mě vezli. Já jediná přežila.
I přes to, že se o mě nestarali, měla jsem je ráda.
Děda a babča nebyli nadšení, že už si me budou muset nechat napořád, ale asi kousek citu v sobě měli a nechali u sebe.
Přestala jsem chodit do školy. Neměla jsem chuť ani důvod se s někým bavit. Byla jsem pořád otrávená a nic se mi nechtělo dělat. Jenže tím jsem si všechny lidi odehnala od sebe, od všech jsem se odpoutala, začali se mě bát a me se tenhle pocit líbil. Libilo se mi, že mám jakousi moc nad ostatníma, že ze mě maji respekt.
Úplně jsem se do sebe uzavřela. Jenže být pořád sám....to se s tebou dějou věci- nejdřív se ti to líbí, máš klid a nikdo tě neotavuje, jenže po dlouhé době co se s nikým nebavíš, si vytvoříš v mysli osobu, která si s tebou povídá a je jako normální člověk...až na to, že vlastně neexistuje.
Já jí říkám deprese- protože je to moje depresivní ja, které mě ale ovládá víc a víc. Většinou se necham ovlivnit...Už mě donutila i k sebepoškozování, ale zabit se nechci...
