Only her

2

,,Jsi strašně otravnej víš to?" Protočila jsem očima
,,Heh možná. Dělej máš na to 5 minut čekám tady" S povzdechnutím jsem zavřela okno a šla jsem se připravit. Ten kluk na mě ještě odpoledne řval a teď mi narušuje můj večerní klid.
Oblékla jsem si černé legíny a k tomu první mikinu co jsem našla. Vlasy jsem si stáhla do vysokého culíku. Dole jsem si obula boty a šla jsem za ním.

,,Trvalo ti to" Podotknul Nash hned jak jsem za sebou zavřela dveře.
,,Promiň příště budu očekávat, že kluk který na mě odpoledne řval mě v jedenáct vytáhne ven" Pronesla jsem ironicky.
,,To by chtělo no" Ušklíbnul se.
,,Jsi strašnej" Založila jsem si ruce a zamračila se.
,,Budeš mít pořád poslední slovo?" Začal se smát a rozešel se pryč z naší zahrady.
,,Jo" Doběhla jsem ho. ,,Tak na to si nezvykej" Nad jeho odpovědí jsem znovu protočila oči.
Znám ho teprve jeden den a už jsem protočila očima vícekrát než za celý svůj život.

Chvíli jsme potichu šli vedle sebe, ale potom mi to znovu nedalo a musela jsem se zeptat.
,,Celou dobu poneseš ten skateboard v ruce?" Zeptala jsem se poukazujíc na věc, co držel v ruce.
,,Ne. Ty na tom pojedeš" Postavil ho na zem a čekal na mě.
,,Neumím na tom, a navíc proč si ho sem nosil, když na tom nepojedeš?
,,Jenom se na to postav a neměj kecy. Navíc já jdu úplně normálním tempem a ty tady skoro běžíš"
,,Spadnu" Protestovala jsem dál. Vlastně jen kvůli tomu, že opravdu musím mít vždy poslední slovo.
,,Řekl jsem ať si nezvykáš na to mít poslední slovo. A teď už se na to postav!" Jelikož už začínal být naštvaný a jediná věc, kterou bych si teď opravdu nechtěla je jít sama po tmě až domů tak jsem dál nic neříkala. Postavila jsem se na to a čekala na svojí smrt. Chytil mě za ruku a začal mě „táhnout".

,,Víš, kam jdeme?" Zeptala jsem se ho abych měla přehled, protože teď jsem moc nevnímala okolí.
,,Ne já jsem spoléhal na tebe" Pokrčil rameny a šel dál.
,,Ale já se nedívala kolem se! Nevím, kde jsme! Ani jak se dostaneme zpátky! Chápeš?! Hej posloucháš mě vůbec!" Křičela jsem na něj, a přitom máchala rukama.
,,Uklidni se nic strašnýho se nestalo!" Začal se smát a zastavil.
,,Nevíme, kde jsme. Nevíme, jak se odsud dostat nevíme nic! To je strašný!" Dál jsem naštvaně křičela. I když nevypadalo to, že jeho by to nějak tížilo.
,,Uklidni se vím, kde jsme jenom jsem si dělal srandu." V tom jsem se zarazila, takže já jsem se tady bála, že jsme se ztratili, že umřeme anebo nás tady zabije, okrade a já nevím co ještě nějakej obyvatel popelnice a on si dělal srandu.
Už jsem se nadechla, že na něj začnu řvát, ale radši jsem zmlkla a naštvaně jsem se otočila. Což vypadalo, že zrovna dvakrát nečekal a, že ho to celkem překvapilo.
,,Notak nebuď uražená. Jsi jak malá" šťouchnul do mě, ale moji pozornost stejně neupoutal.
,,Hej Rose já to tak nemyslel!" Chytil mě za ramena a otočil. Dívali jsme se tomu druhému přímo do očí. Stejně jsem se otočila a uraženě se dívala do země.
,,Tak víš co? Tak, když chceš být tak strašně uražená tak si tady zůstaň sama!"