Stupidní deník nudné Sam

15. Kapitola - 30. dubna

Pondělí 30. dubna

Můj bože.

Stupidníku.

Jak bych měla vůbec začít?

Jak?!

Mám pocit, že jsem úplně mimo.

Dobře... Jdeme na to... Nebo tak nějak. Obávám se, že dnes to nebude moc srozumitelné... (tady za tím by byl smutný smajlík kdybych byla trapná) (myslím jako-moji-vrstevníci trapná) (já jsem jiný level trapnosti). Tak ok.

Měla bych asi všechno to vyprávění začít tím, že bych ti ráda popsala, jaký byl víkend.

Teprve teď mi vlastně dochází, že do téhle chvíle jsem ti vůbec víkendy nepopisovala, viď? Víš čím to je, stupidníku? Tím, že nedělám NIC. A když říkám nic, tak myslím vážně upřímné-nefalšované-nepřehnané nic. Slovo nic je vlastně ještě moc přehnané slovo pro to, co dělám.

Kdybych si s tímhle stupidním deníkem ještě zároveň psala nějaký diář nebo tak (takhle hluboko snad nikdy neklesnu) (to už bych byla někde úplně předposlední od konce ve stupnici trapnosti) (jen pro tvou informaci, stupidníku, na téhle stupnici to je tak, že úplně dole – jakože největší-trapnost-evr – je učitel-udělá-hrozně-trapný-'vtípek'-a-ještě-se-mu-sám-zasměje trapnost a úplně nahoře – jakože nejvíc kůl (ANO, takhle se to píše) (dobře tak ne) věc – je vyšplhat-na-Mount-Everest-když-jste-slepí-nebo-nemáte-nohy-atd. úžasnost) (říkám tomu Trapnost-Úžasnost stupnice a nemůžu uvěřit, že jsem se ti o ní nikdy nezmínila) (nicméééněěě...)...

Prostě kdybych si psala diář, tak by můj denní rozpis na víkend vypadal nějak takhle:

13:00 budíček!! 14:00 hej, Sam, řeklo se budíček! Už před hodinou 15:00 už bys asi měla vstát, ne? 16:00 ehm Sam... už je jakoby odpoledne... takže vstávat 17:00 za chvíli už se zase začne stmívat... 18:00 SAAAM 19:00 už se stmívá... tak možná bys už třeba mohla... nevadí 20:00 poslední šance 21:00 ok, vzdávám to 22:00 takže ty prostě prospíš celej d-... ok, dobře, tvoje volba...

A tohle by byla sobota, kdy si doplňuji svůj spánkový deficit. Neděle je ještě horší:

11:00 počítač!! 11:30 uuu, tolik seriálů a filmů! 12:00 uu, youtube 13:00 hele, tohle je ten film o kterým každý mluví 14:00 možná bych pak mohla jít ven... pche... ne, rozhodně ne než to dokoukám 15:00 páni, ještě jsem nic nejedla 16:00 co jsem to dělala poslední hodinu? 17:00 hele, venku je pořád ještě hezky 18:00 ne, pořád jsem na počítači 18:30 co je tohle za seriál? 20:00 nemám čas na jídlo, musím se kouknout na další díl 23:30 první série u konce... hele, druhá! 00:00 COŽE? půlnoc? můj bože... 0:30 tenhle díl je poslední 1:00 nebyl 1:30 ani tenhle 2:00 má to vůbec cenu jít spát? 2:30 dobrý, jdu spát 7:00 můůůůůůůůůůj bože, proč jsem nešla spát dřív?!?!?!

Dobře, už sklapnu. Jen jsem ti to tu chtěla trochu osvětlit. Ale tenhle víkend byl úplně jiný. V sobotu jsem to ještě moc nepocítila, snad jen v tom, že jsem se skutečně probudila ještě před polednem (ačkoliv ano, hned jsem zase znovu usnula...), což se většinou nestává. Většinou se poprvé probudím až tak kolem jedné... No a hned jak jsem se probudila, střelily moje myšlenky k Devovi, samozřejmě... To jméno tu dloooouho nebylo.