Stupidní deník nudné Sam

10. Kapitola - 19. dubna

Čtvrtek 19. dubna

Ááááááááááááááá...............

Tohle asi tak vystihuje, co se dělo dnes.

Chtěla bych tě upozornit, stupidníku, že dneska to fakt nedáš! Ani náhodou!!! Sednu si s tebou radši na postel, kdyby si náhodou omdlel. Taky mě napadá, že bych měla mít po ruce polštář, kdyby si začal křičet nadšením... nebo žárlivostí (nevím, jak moc upřímný náš vztah je – jestli mi opravdu tohle všechno přeješ a nebo by si sám chtěl pro sebe nějaký bloček, nebo sešit, abys nebyl tak sám). Takže teď jdu na to.

Do školy jsem dneska šla celkem se strachem. Nebo spíš nervozitou (což je pro mě vážně netypické, protože mě absolutně nezajímají učitelé, nebo známky, takže strach je opravdu to poslední, co ke škole cítím) (myslím, že to slovo, které by popisovalo moje pocity ke škole, je spíš odpor, znechucení, zoufalství). Nervozita samozřejmě neplynula z ničeho jiného, než z toho, že potkám ve škole – a zase už je tu to jméno – Deva. Ovšemže je ale úplně absurdní ten výraz že ho potkám. S tímhle neexistuje nic jiného než potkám ho, protože on je prostě všude. Jako kdyby slyšel moje myšlenkové proudy (počkat, počkat, počkat) (není náhodou třeba Edward, nebo něco takovýho? A já jsem zvrácená Bella, protože moje myšlenky slyšet může) (Co na to říkáš, stupidníku?) (Ne?) (Dobře, tak ne...), jako kdyby vycítil, kde se právě nacházím a prostě na mě hned zpoza rohu vyskočil. Nebo mě třeba jen jednoduše stalkuje.

Ale... nechápala jsem, proč bych z něho a z potencionálního setkání měla být nervózní a neskonale mě to otravovalo, co mi ten čutálista dělá, ale prostě to tak bylo. Vůbec jsem netušila, co bych od něj měla čekat tentokrát, protože technicky vzato doteď nedělal nic jiného, než že mě překvapoval. Ať už to bylo, když na mě mluvil poprvé v jídelně, když semnou začal mluvit u skříněk a nebo když ke mně dvakrát přišel v jídelně, ačkoliv už vůbec nebyl důvod, abychom se bavili.

Poté, co jsem první dvě hodiny strávila jen ve třídě – protože jsem upřímně byla moc podělaná vyjít na chodbu; měla jsem neblahé tušení, že číhá někde za dveřmi – a bavila se s Petelií, tak jsem pak o další přestávce už byla nucena vyjít ven. To protože jsem měla hlad a neudělala jsem si ráno svačinu – nepochybně kvůli té švédské fotbalové hvězdě, naprosto mi zatemňuje mozek (není ve Švédsku náhodou větší tma?) (dobře, dobře, redukce těchto trapných poznámek).

Vyšla jsem ven k automatům a hned se instinktivně podívala nahoru na schody, jestli tam zase není s těmi svými chytráky, ale k mému překvapení tam tentokrát nebyl. Musím si přiznat, že jsem pocítila malé zklamání. Ale taky obrovskou úlevu. Vydala jsem se k automatům, které byly nalevo od naší třídy a zatímco jsem čekala, až se ten zpomalený křáp zorientuje, co že to je za věc s kódem G12, tak můj pohled spočinul na dveřích, které byly vedle automatů z druhé strany. Napadlo mě, že ani nevím, jaka třída s námi vlastně sousedí a tak jsem si to přečetla. A hned mi to všechno došlo.

Bylo tam napsané 2. B – třída váženého pana Stiella. Tak proto jsem ho tady vždycky potkala, proto je pořád na těch schodech! Ó, krutý, krutý světe. Musí mít třídu tady, že? Vůbec v naší škole nejsou čtyři patra a vůbec v každém z nich není asi dvanáct učeben...

Hned jsem zbystřila, protože mi bylo jasné, že pokud tady má třídu, tak bude někde nablízku – ostatně jako vždycky. Když mi konečně vypadly sušenky, měla jsem v hlavě plán co nejrychlejším krokem docupitat do třídy. Jenže... Věci nikdy nejdou podle plánu, že ne?