Stupidní deník nudné Sam

2. Kapitola - 5. dubna

Čtvrtek 5. dubna

Takže... haló? Haló?

Je tu někdo? Ráda bych t-

Aaaa, kašlu na to! Nechceš semnou mluvit, deníčku? Tak prostě jdu psát.

Dneska jsem měla takovej moment skoro-litování se. Nevím, jestli to tak fakt jde pojmenovat, protože jsem si téměř jistá, že takové sloveso neexistuje (ačkoliv, já si můžu dělat co chci a můžu si pojmenovávat věci jak chci, takže tak se to teď prostě jmenuje), ale každopádně bych to tady ráda popsala.

Protože ty, kreténskej deníčku té patetické holky jménem "Já" (moc hezké jméno, já vím), jsi tady jenom od toho, abych se ti svěřovala s nějakejma věcma a pak si to zpětně přečetla a říkala si pro sebe, jak jsem byla trapná a následně si pak uvědomila, že to znamená, že jsem vlastně pro svoje budoucí já trapná i v téhle chvíli... a pak se už konečně šla někam zahrabat, protože prostě fakt jsem trapná. 

Takže teď to jdu popsat, sleduj: Zkrátka jsem přišla ze školy domů, hodila jsem tašku do rohu a lehla si na postel. (To je moje každodenní sestava a jsem v ní už vážně, vážně dobrá. Ale asi s tím nikde vystupovat nebudu.)

Cejtila jsem se pateticky. Neboli trapně. Říkám pateticky, aby to znělo víc vznešeně, ačkoliv to asi zrovna nepomáhá... Sakra.

Totiž, můj denní program se skládá pouze z hodin co spím, hodin ve škole, času, kdy jím a kdy dělám úplně největší ptákoviny na internetu a přidávám shlédnutí na stovky nekvalitních videí na youtubeu. A to je doslova všechno. Takže vždycky, když příjdu ze školy, hned si uvědomím, že mě už zas čeká asi pět hodin tohohle naprosto ubíjejícího nicnedělání.

A pro mě to fakt není dobrá vyhlídka, protože právě v těhle chvílích, kdy jsem sama a moc znuděná, hrozně moc přemýšlím (jestli se to tak vážně dá nazývat... Spíš bych to přirovnala k něčemu jako k upustění uzd nějakých malých fracků, kteří začnou všude poletovat, křičet, dělat bordel a kreslit po zdech. Prostě je to chaos. Já a přemýšlení prostě nejsme dynamické duo.). 

Takže jsem tam tak ležela, naprosto pohlcená tím, že dnešní den bude zase takový. Že se budu přežrávat (ačkoliv, to mě ani nijak zvlášť nemrzí.. miluju jídlo), sledovat doslova kvanta epizod nejrůznějších seriálů (no, to mě teda taky upřímně moc nemrzí..) a projíždět nějaký internetový stránky (tak počkat, vlastně si žiju dost skvěle!), kam ani nevím proč chodím – nebo vlastně vím, je to protože jsem naprostej kretén a očividně neumím zvládat svůj život a svůj volný čas.

A jak jsem se prohrabávala těmahle myšlenkama, tak se mi v hlavě začal dělat vážně bordel a ty spratci tam to začali vážně přehánět, že jsem je musela okřiknout. Ne že by to zabíralo.

Najednou jsem totiž skoro začala myslet nad věcma, který mě předtím vůbec nenapadaly a začala jsem se skoro litovat. Litovat!!! Proboha, proč bych něco takového vůbec dělala...?! Takovéhle trapné věci já vážně nikdy nedělám (a to dělám vážně hoooodně trapných věcí!).

Totiž, to přímo zní jako scéna z nějakého filmu a jestli něco nedělám, tak to je, že bych se chovala tak trapně, jako lidi ve filmech. (Ano, podle mě jsou filmové postavy fakt trapné... skoro víc než já) (Jak si myslí, že se všechno točí kolem nich a že všechny zajímá jejich příběh!!)

(Ačkoliv, když nad tím tak přemýšlím, asi to tak ve skutečnosti bude..) (Přeci jen se všechno se točí kolem nich... Tak trochu je ten film o nich...) (A kdyby lidi nezajímal jejich příběh, proč by na filmy koukali?) (Dobře, tohle jsem asi moc nevychytala...) (Ups)

Nicméně... Prostě jsem cítila, jak se tak trochu začínám sebelitovat a fňukat si nad svojí trapností. Jako kdyby mi to snad mělo nějak pomoct se jí zbavit. A taky jsem si začala fňukat nad tím, že jsem nechtěná a že mám prakticky jen dva kamarády (opět, jako kdyby mi fňukání mělo pomoct...)

Musím říct, že to nejspíš dneska spustila Charlie, všechen tenhle chaos. Řekla mi totiž, že s Petem jdou v pátek znovu na rande a že už se hrozně těší. Nejen, že mě tím tedy rozhodila, protože ještě předevčírem to vypadalo, že i kdyby jí Pete koupil ostrov a pojmenoval by ho po ní, nijak by o něj nestála (což by jí ale asi spíš lichotilo, ovšem... aspoň by nebyla zlatokopka..) (ačkoliv) (když nad tím přemýšlím, tohle gesto by od něj bylo dost úchylné, protože přeci jen byli na jednom rande, to ještě není čas na kupování ostrovů...) (špatný příklad). Zároveň mě tím ale taky donutila se zamyslet nad sebou a nad svojí ubohou 'situací'.

Hlavně jsem tedy skuhrala nad tím, že jsem nechtěná (to je fakt příšerný slovo, ale nevím jak jinak to říct...).

Dost možná bych nad tím tady ale neměla bulet a měla bych s tím třeba něco začít dělat.

Jenomže bulet nad tím je fakt MNOHEM jednodušší a taky se mi s tím nic dělat nechce. Upřímně, jestě jsem nepotkala kluka, který by mě alespoň pěkným chováním donutil se začít nějak pokoušet, aby si mě začal všímat a abych se mu zalíbila.

A nebo jsem fakt jenom tak líná a i když se mi někdy někdo líbíl, můj mozek to podvědomě zastavil s tím, že rozblikal světlo „Potencionální hrozba nějaké práce“ a pak zmáčkl tlačítko „Katapultovat“ a vyhodil ty myšlenky ven.

Tak to je vše, dneska se, deníčku, můžeš prozměnu nasytit mým skoro-zoufalstvím (tímto z tohohle také dělám slovo). Slibuju, že s tímhle už tě nebudu otravovat (alespoň nějaký čas...). Ale myslím, že ty, nepopsaný sešite, by ses měl dozvědět, že lidi nejsou jen pořád v dobrý náladě. Takže ano, nasyť se tím!

Addio!

Tvá Samantha dnes-ještě-o-něco-trapnější Muse