Dům na konci ulice

Diana Thompsonová

Bylo studené ráno, chladný vánek mi protékal mezi prsty a vítr mi neustále rozhazoval vlasy do všech stran. Seděl jsem na lavičce v místním parku. Zatím co jsem koukal na mé boty, jsem uvažoval, co se to do háje děje. Co nebo kdo stojí za domem a slečnou, kteří mě pronásledují ve snech? Proč to má takový vliv na babičku? Tyto a jiné otázky se mi honí celé dny hlavou.

V parku je pořád neustálé ticho, protože nikdo nemá co tady hledat. Jenom jedinci tady chodí za klidem, jako já. Jenomže toho rána byl park plný lidí. Žádná akce či oslava se neslavila. Díky tomu to bylo více zvláštní. ''Nenápadné'' šklebetání mezi lidmi se zdálo, že jde slyšet na kilometry daleko. Dupání dalších náštěvníků parku se zdálo čím více hlasité. I dětský pláč a křik mi taky lezl pěkně krkem a když přiběhlo pár kluků za mnou a začali se mě vyptávat ''Odkud jsi?'', ''Jak se jmenuješ?'' nebo ''Ty jsi tady nový, že?''. Tak trošku mi došla trpělivost. Park byl jediné místo na přemýšlení a proto když mi došla trpělivost, jsem chtěl park opustit. Postavil jsem se na mé promrzlé nohy a otočil jsem se směrem k východu. Když už jsem kráčel pryč z parku, někdo z kluků na mně zařval ''Sbohem, cizinče!'' a začal se strašně smát. Smíchem ho doprovázeli i jeho kumpáni. Nechtěl jsme se s nikým hádat, tak jsem si toho nevšímal a šel dál. Ve chvíli, kdy jsem to nečekal, jeden z nich po mně hodil nějaký odpadek. Těžko říct, jestli to byla plechovka, krabička či něco jiného. Jenom jsem pocítil, že mi něco teče po zádech. Mám velkou trpělivost, ale to byla poslední kapka. Ani na chvíli jsem nemyslel na to, jestli jsou jejich rodiče na blízku. V tu chvíli jsem myslel na jediné. Na vystrašené obličeje malých chlapců. Rychle jsme se otočil zpět směrem k nim. Šlo vidět, že se lekli a ve chvíli, kdy jsem k nim šel se tvářili, že se nebojí ikdyž jsem cítil jejich strach. 

Postavil jsem se čelem k jednomu z nich a řekl ''Už jsi někdy měl hlavu v odpadkovém koši?''. Své slova jsem ještě doplnil arogantním úsměvem. On mi úsměv vrátil a dal si ruce křížem k prsům. Nemohl jsme si nevšimnout jeho přípravy na útok. Byl tak maličký a roztomilý, že byste ho láskou snědli. Zkroutil ruce do pěsti a pustil se do boje. Snažil se mi rozcupat břicho a vší svou silou se mě snažil odtlačit. Já jenom ho chytil v podpaží, zdvihl ho do vzduchu a pověsil ho za mikinu na plot. Tím ''boj'' skončil. Jeho kamarádi celou tu dobu jenom přihlíželi. Otočil jsme se směrem k nim a řekl s úsměvem ''Ještě někdo se chce přidat do spolku visících trosek?''. Chlapci se na sebe záměrně podívali a jenom stáli v pozoru. Opět jsem se zasmál a byl zase na cestě z parku. Když jsem odcházel, chtěl jsem vypadat jako borec, ale nemohl jsem se nesmát klukovi, jak řve o pomoc a ať ho konečně sundají. Když jsem zašel za roh, uslyšel jsem ''Gregu, počkej na mě!''. Hned jsem podle hlasu poznal, že volající osoba je Jenny. Ohlédl jsem se a uviděl slečnu běžet ke mně. ''Ahoj'' řekla Jenny s úsměvem. ''Chci ti něco ukázat, pojď''. Ohlásila Jenny a hned na to mě už táhla za ruku za sebou jako psa na vodítku. 

''Pojď dál.'' oznámila Jenny, když mě pouštěla k nim domů. ''Sedni si do obývacího pokoje. Za chvíli jsem zpátky.'' řekla a utekla do jiné místnosti. Já stál v dlouhé chodbě a nevěděl, kde mají obývací pokoj. Krok po krku jsem koukal přes prahy do pokojů a hledal místnost, která vypadá jako obývák. Jednu jsem přeci jen našel. Velká místnost s velkou televizí a hezkou pohovkou. Asi jsem našel obývák. Pomalu jsem vkročil do místnosti a dlouze si oddych. Utřel jsem si své zpocené dlaně do tepláků a ohlédl se. Jako první mě zaujal velký ručně malovaný obraz. Na něm byla uprostřed Jenny a dvě dospělé osoby. Nejspíše její rodiče. Zatímco jsem se díval po obrazech, jsem se usadil na pohovku. V tu chvíli vešla do obýváku Jenny. V ruce držela nějakou hrstku papírů. Usedla vedle mě a já se trošku posunul dál. ''Co to máš?'' zeptal jsem se. ''Můj táta byl policista a tak jsem v jeho pracovním stole našla tohle.'' odpověděla a otočila papíry směrem ke mně. Na složce byla fotka holky v modrých šatech a korunce. ''Diana Thompsonová... Kde jsi to vzala?'' Vystrašeně jsem se zeptal a podíval jsem se Jenny do očí. Měla oči krásné, ale to není vůbec v tuto chvíli důležité. ''Ptala jsem se pár lidí z ulice, kde žije tvoje babička. Říkali, že někdy zaslechli naříkání holky a někdy i modře zářící slečnu kráčet po ulici. Taky říkali, že někdy ten dům, kde žila, občas zmizí a zase se objeví. To se stalo i nám nedávno. Začala jsem se ptát i jiných lidí a ti říkali, že se jmenuje Diana a že žila v tom domě. A díky těmto faktům, jsem našla tuhle složku. Táta případ unesené Diany Thompsonové měl na starost, ale pachatele nikdy nenalezl. Všechny údaje zapadají.'' řekla a otevřela složku. Ukazovala prstem jednotlivé fakty a já jenom naslouchal. ''Podívej, tady je adresa toho domu. Tady je její jméno a fotka. Co je divné, že políčka o jejich rodičích a  příčiny smrti jsou prázdné. Ptala jsem se taky tvé babičky, ale nechtěla se se mnou bavit. Zažil jsi něco ty?'' zeptala se Jenny. ''Já toho zažil hodně. Jednou jsem zahlédl tuto holku v noci modře svítit na ulice, někdy si se mnou ten dům hrál a jednou jsem do toho domu hrůzy vešel. Našel jsem v něm papírek, kde Diana psala svým rodičům o tom jak jde na ples. A když jsem papírek dočetl objevila se Diana a zařvala na mě, ať vypadnu.'' řekl jsem a podíval jsem se dlouze na Jenny. Díval jsem se přímo do její očí a ona do mých. Vyčetl jsem z jejích očí strach a překvapení. Cítil jsem se jako bych uměl číst její myšlenky. Naskytli se mi myšlenky, že je medúza, protože jsem se na chvíli cítil z jejího pohledu jako z kamene. Byl jsem úplně jejíma očima okouzlený. Trvalo to asi 5 sekund, ale mi to přišlo jako věčnost. Kouzelnou chvilku zkazila pohledem pryč. ''No... ehm.... Potřebuji tvou pomoc. Chci vypátrat, co se s ní stalo. Pomůžeš?'' hezky se zeptala a s úsměvem se mi zase podívala do očí. ''Samozřejmě.'' řekl jsem a úsměv i pohled jsem ji oplatil. 

.