Časová smyčka

Prolog

Ležela jsem na rozlehlém poli, vyhřívaném ranním sluncem. Všude kolem mě rostlo vysoké obilí, takže bylo málo pravděpodobné, že mě někdo uvidí z blízké vesnice. To byl přesně můj účel.

Už brzy ráno jsem vyrazila pryč z mého domu, abych se vyhla hádkám mých rodičů. Nesnášela jsem to. Každé ráno, sotva jsem se vzbudila, už jsem slyšela z jejich pokoje hroznou hádku.

Dřív to tak nebývalo, celá má rodina držela při sobě, a já se doma cítila opravdu jako v pravém domově. Každý večer jsme se všichni sešli – mamka, táta, moje mladší sestřička a já. Buď jsme hráli nějaké stolní hry a nebo se dívali na televizi.

Potom se to zhoršilo. Otec přestal přicházet včas a matka byla většinu času zalezlá ve svém pokoji a nebo někde pryč. Kam se ztrácí, když není doma, nevím. Ale o otci to tuším. Vrací se kolem jedné hodiny ráno a většinou má dosti napito. Vím to kvůli tomu, že já jsem ta, která mu pomáhá uklidnit se a poté jít spát. Když je opilý, hodně mi toho poví, ale já se mu to snažím zarazit, protože vím, že ještě nejsem připravena slyšet důvod proč si mí rodiče už nerozumí a jen si ubližují. Stala se z toho taková každodenní rutina. V noci čekám, až se táta vrátí, abych mu pomohla zbavit se té depky která ho napadá právě v těchto chvílích. V 6:30 vstávám do školy.

Chodím na gympl a jsem v předposledním ročníku. Učivo je dosti těžké a já nic nezvládám, z prostých důvodů: nedostatek spánku, deprese z pokažených vztahu v mé rodině, a spoustu dalších.

Má sestra je v prvním ročníku na šestiletku na stejné škole jako já. Tu mám z mé rodiny nejradši, jako jediná rozumí mým problémům a dokáže mi zlepšit náladu.

Je tu ještě jedna věc která mě trápí. Ovládám něco, co nemá jen tak jakýkoli člověk. dokážu zmrazit cokoliv, čeho se dotknu, vždy když se nesoustředím, nebo mé emoce vyvrcholí. Nikdo kromě mě a mé sestry o tom neví.

Když jsem poprvé svou "magii" použila, byla jsem vyděšená a nevěděla co dělat. Začalo to postupem času u mě sílit. Přestala jsem se bavit s mými práteli, protože jsem se bála o jejich bezpečí. Nechtěla jsem jim ublížit, tak jsem se před nimi začala uzavírat. Oni si později našli lepší kamarády než jsem byla já. Bylo to pro mě těžké, ale začala jsem si zvykat.

Dnes je to u mě už normální, nikdo se se mnou ve třídě nebaví a mě to ani tak nevadí. Aspoň jsou v bezpečí. Občas si připadám jako monstrum, skryté v těle osmnáctileté dívky. Někdy bych chtěla zjistit jestli existuje ještě někdo s podobnými schopnostmi, jako mám já.

Utrhla jsem jedno stéblo přenice a posadila se do tureckého sedu. Žmoulala jsem obilí mezi prsty a hypnotizovala ho očima. Pokusila jsem se o zmražení, ale se stéblem se nic nestalo. Zkusila jsem tedy jinou taktiku. Zavřela jsem oči a představila si mráz  přestupující z konečků mých prstů na stéblo... Chvíli jsem ještě nechala oči zavřené a po chvíli je otevřela... sama pro sebe jsem se usmála. V rukou jsem držela dokonale zmražené stéblo obilí.

"Sofie? Co tady děláš? " Zazněl mi za zády otcův hlas. Vyplašeně jsem vyskočila na nohy a stéblo skryla za zády." J- já... Jsem si jen vyšla na procházku." Vykoktala jsem ze sebe.

„Ale co tu děláš ty? " Zamračila jsem se na otce. „Potřebuju ti něco říct... " Řekl a sklopil pohled k zemi. Přeběhl mi mráz po zádech. Co může být tak důležité, aby za mnou došel až na pole?

"Ano poslouchám." Podívala jsem se mu přímo do očí. Jeho vzhled se za poslední dobu také hodně zhoršil. Oči měl podle krví z toho, jak málo spal. "Tvá matka se se mnou chce rozejít. " Když to dořekl stiskl rty do úzké linky.

Věděla jsem, že to někdy přijde, ale rozhodně jsem na to nebyla připravená.

"Ne, prosím " Táta se na mě podíval se skleněnýma očima.  Obejmula jsem ho. Nechtěla jsem aby se rozdělovali.

Takhle v objetí jsme tam stáli dalších pár minut. Když jsme se konečně pustili, řekla jsem tátovi, že to chci ještě chvíli zůstat sama. On jenom kývl hlavou a tiše opustil mé dočasné útočiště. Viděla jsem na něm, že z toho byl zničený stejně jako já, neli víc. Na poli jsem zůstala až do večera, když už se začalo ztmívat a můj žaludek kručel hlady.