Časová smyčka

James

Nesměřovali jsme do školy... to mi došlo hned. Budova školy se za námi vzdalovala, zato fotbalový stadion se přibližoval. Kolem nás proudily davy studentů, podivné však bylo, že všichni směřovali stejným směrem jako my. Nikdo z nich se netvářil vesele, jak tomu bývá, když se koná fotbalový zápas. Alespoň vím, co mě nečeká. „Proč jdeme tam, kam jdeme?" zeptala jsem se mého doprovodu. „Protože nám nezbývá nic jiného," odpověděl profesor na mou otázku. nechápavě jsem zakroutila hlavou a pokračovala dál v tichosti. Když jsme konečně dorazili k sedačkám, které byly už z velké části zaplněny, posadili jsme se s Jamesem vedle našich spolužáků a profesor biologie se mezitím ztratil v davu.

Všimla jsem si strachu v očích všech přítomných, i když ne všichni ho plně dávali na jevo. Postupně dorazili i poslední opozdilci a usadili se na svá místa. Nervózně jsem si mnula ruce v klíně a pozorovala dění kolem sebe. Všechny vchody se potupně uzavřeli a vojáci se před ně postavili na stráž.

,,Sofie?" obrátil se na mě James. Tázavě jsem se na něj podívala. ,,Ano Jamesi?" ,, Víš, už dlouho jsem se tě chtěl zeptat jestli je s tebou všechno v pořádku? Vím, že jsi mi říkala, že se se mnou už nechceš bavit, ale do teď nechápu proč," otázal se se zármutkem v očích. Nedokázala jsem se na něj dál dívat, sklopila jsem hlavu a neodpověděla. ,, Ale no tak... kdy mi konečně řekneš, co se s tebou stalo?" řekl smutně a položil mi ruku na rameno. Rychle jsem ucukla, abych ze sebe setřásla jeho teplou dlaň. ,,Prosím, nedotýkej se mě," zašeptala jsem a upřela na něj prosebný pohled. ,,Ale proč?? Vysvětli mi to!" Lehce zvýšil hlas až se na nás pár spolužáků otočilo. ,,Promiň Jamesi, já nemůžu," odvětila jsem vyhýbavě a zvedla se ze svého sedadla. Nedokázala jsem dál čelit jeho otázkám. Vyrazila jsem směrem k dívčím záchodkům, abych si schladila hlavu.

Z myšlenek mě vytrhl až náhlý náraz, který mě dostal na studené schody stadionu ,,Dívej se kam šlapeš!" vyštěkla na mě jakási vysoká černovláska a štítivě mě obešla. Co nejrychleji jsem se zvedla a rozběhla k mému cíli. Už byl jen kousek přede mnou. Vpadla jsem dovnitř a zamířila k umyvadlům.

Úlevně jsem vydechla, když se ledová voda dotkla mých horkych tváří, ale nedokázala jsem přestat myslet na Jamese. Dřív jsme si bývali tak blízcí.. a teď s ním ani promluvit nemůžu. Tak moc se bojím, že mu mou magií můžu ublížit. A přesto jsem cítila podivný uklidňujíci pocit, že aspoň někomu na mě záleží. Jemně jsem se na sebe v zrcadle pousmála.

Náhle se dveře na toalety rozlétly a já jsem vylekaně uskočila. ,, Jamesi?! Od kdy chodíš na holčičí záchody?" Zeptala jsem se už méně vystrašeně. ,,Od té doby, co mi na ně Sofie Swan utíká," zavrčel James. Pobaveně jsem se usmála. ,,A myslím, že sem budu chodit častěji, pokud je to jediné místo, kde se usmíváš," křivě se pousmál. Zavrtěla jsem hlavou stále s úsměvem na rtech.  James přistoupil blíž a já ucouvla, až jsem se lopatkami dotkla studené zdi za mnou. ,,Doopravdy jsem se ti přišel omluvit," řekl smutně. ,,Nechtěl jsem na tebe zvýšit hlas." ,,To je v pořádku, to já bych se ti měla omlouvat," sklopila jsem hlavu.  Ucítila jsem dlaně na mých tvářích. ,,Vážně mi na tobě záleží Sofie," zašeptal James, a poté přitiskl své rty na mé. Srdce mi začalo bít na poplach. Cítila jsem jak mi rudnou tváře, ale polibkům jsem nebránila. Jeho ústa se pomalu přesunula dolů na můj krk. Prudce jsem se nadechla a zajela svými prsty do jeho hedvábných kaštanových vlasů. Poddala jsem se vášni a nechala se jí ovládat.

Mé prokletí však vyplavalo na povrch v bouři citů. Cítila jsem jak led z mých prstů se proplétá do jeho vlasů. Zděšeně jsem ho od sebe odstrčila a schovala své ruce za záda. ,,Děje se něco Sofi?" zeptal se starostlivě James. Svezla jsem se na zem a schoulila se do klubíčka. Propukla jsem v tichý pláč. ,,Nechci ti ublížit," vzlykla jsem. Zmateně se ke mě sklonil a pokusil se mě obejmout. Já se ale rychle zvedla a řekla: ,,Už bychom měli jít." Setřela jsem si slzy z tváří a vyrazila ke dveřím ven.