Časová smyčka

Probuzení

„Co tady děláš?!" Zeptala jsem se a upřela své oči na Alin. Seděla na mé posteli a nervně držela můj polštář v rukách. „Já za to můžu." Zašeptala třesoucím se hlasem. Nechápavě jsem ji pozorovala. Jak by za to mohla ona? „Táta mi volal ještě předtím než zemřel." Složila hlavu do dlaní a dala se do pláče. Přistoupila jsem k sestře a objala ji. „Co se stalo potom?" zeptala jsem se s výdechem. „Poznala jsem, že byl opilý a tak jsem zvýšila hlas a začala na něj do telefonu křičet ať se vrátí domů. Poslední, co jsem uslyšela, než jsem ukončila hovor, byl zvuk brzd a pak náraz kovu o kov." Řekla Alin pomalu s mezerami vyplněnými jejím pláčem. „Dlouho potom jsem se nedokázala odhodlat ti to říct a předběhla mě policie." Shovívavě jsem ji pohladila po vlasech. "Alin, ty za to nemůžeš." Řekla jsem pevně.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

V očích mě štípaly nepříjemné sluneční paprsky. Namáhavě jsem se posadila a protřela si oči. Pohlédla jsem na mobil ležící na nočním stolku. Pomalu jsem se pro něj natáhla. Ostré světlo ozářilo mou tvář. Zamžourala jsem na nečitelná čísla na displeji. 7:50?! Zděšeně jsem vyskočila z postele a tryskem se převlékla. Proč mě nikdo nevzbudil? Zastavila jsem se a na chvíli strnula. Táta... Do očí se mi nahrnuly slzy. Ledabyle jsem je setřela z tváře a seběhla schody. Rozrazila jsem dveře vedoucí ven a běžela dál. Budovy se kolem míhaly. Sekundy se sčítaly do minut a uplynulé minuty zmenšovaly mou naději na včasný příchod. Podrážky mých bot pravidelně narážely do asfaltu. Bylo 7:59. Vytřeštila jsem oči a ještě zrychlila. Když se přede mnou objevila budova školy, vítězně jsem se usmála. Tohle bylo poprvé, co jsem byla ráda, že vidím svou školu (každodenní mučírnu). Malý problém nastal až když má hlava vrazila plnou silou do školního plotu. Od kdy tady je?  Naštvaně jsem do něj kopla a rozhodla se přelézt překážku, dělící mě od 8 hodin spánku. Nedbala jsem zákazové cedule o přelézání plotu a hbitě jsem ho přešplhala. To jsem ale neměla dělat! Zděšeně jsem vykřikla, když na mě nějaký muž v černém obleku namířil zbraň. Rychle jsem zacouvala dozadu, jenže byl pohotovější a s každým mým krokem se ke mně přibližoval. Nestíhala jsem klást nohy za sebe a tak se mi zamotaly a já tvrdě dopadla na zem.       I přes bolest v mé hlavě jsem cítila jeho pátravý pohled. Něco na mě promluvil, ale já mu nerozuměla kvůli dezorientaci v mém mozku. Nechápavě jsem zakroutila hlavou. Chlápkovi došla trpělivost a hrubě mě uchopil za paži. Prudce mě vytáhl na nohy, otočil mě k zídce a obličej přitiskl k plotu. Přiložil svou mohutnou zbraň k mé hlavě. Chce mě zastřelit?!  Než jsem cokoli stihla udělat, za námi se ozval známý hlas. " Hned ji pusť!" Zakřičel James - dříve také můj nejlepší kamarád - a odstrčil cizince ode mě. Ten na něj hned zamířil. "Jamesi?" Všechno mi přestalo dávat smysl. Od kdy zabijáci obkličují střední školy?! Nová tradice zahájena... James poslušně zvedl ruce nad hlavu. Co to dělá?  "Prosím nestřílejte, pokud jste si nevšiml, oba dva jsme studenty této školy a jak mi bylo řečeno školu máte hlídat před policii a ne před žáky." Začal pomalu vysvětlovat. Jak dokáže být tak klidný?  Roztřeseně jsem stála za ním a sledovala celou tuhle divnou situaci. Je to vůbec možné? „James Riend? Proč jste se odpojil od studentů?"Ozval se za zády chlápka hlas našeho profesora biologie. „Pane profesore, tento pán napadl jednu z vašich studentek." Profesor mě konečně zaregistroval a poté se zamračil na toho chlápka. „Hned nechte na pokoji mé žáky. Nevím,co máte v plánu na pozemku naší školy, ale rozhodně se mi to nezamlouvá. Pokud máte alespoň trochu taktu, necháte nás teď jít a můžete tu dál střežit své stanoviště." S údivem jsem pozorovala biologáře, jak elegantně zachraňuje můj krk. Muž v obleku se jen zamračil, ale nechal nás odejít. Profesor hrdě vztyčil hlavu a pokynul mně a Jamesovi, abychom se za ním vydali. Byla jsem šťastná, že odcházíme od zabijáka , proto jsem neřešila, kam to vlastně jdeme.