Časová smyčka

Půlnoční návštěva

Odbila půlnoc a já stále čekala na otce.

Když jsem se předešlý den vrátila domů kolem devíti večer, opět už doma nikdo nebyl.

Byla jsem právě začtená do jedné dojemné knížky. Z napínavého děje mě vyrušilo hlasité zazvonění na domovní zvonek.

Rychle jsem zaklapla knihu, odložila ji na stůl vedle mě a vyrazila ke dveřím otevřít pozdní návštěvě. Když jsem zrovna odemykala dveře, ten za dveřmi zazvonil znovu. To ani nemůže chvíli počkat? Pomyslela jsem si a konečně otevřela dřevěné dveře na ulici.

Sotva jsem se podívala ven, zhrozila jsem se. Venku totiž nestál můj otec, jak jsem očekávala, ale nějaký muž s policejským oblekem, a za ním blikalo modrou barvou policejské auto.

Upřela jsem nechápavý pohled na policajta. On nic neříkal jen se na mě podíval a čekal co řeknu. Neměl by řeč náhodou začít on? To on se tady dobývá na náš dům bez jakéhokoliv vysvětlení.

„Dobrý večer můžu se zeptat proč jste nás navštívil právě v těchto nočních hodinách?" zeptala jsem se opatrně.

„Je tvá matka doma? Rád bych si s ní promluvil." Dělal jako by mou otázku přeslechl a dál na mě upíral ten zvláštní pohled. „Půjdu se podívat." odpověděla jsem a odběhla do pokoje mé matky.

Když jsem zaklepala na její dveře, nikdo neodpovídal, tak jsem je otevřela a vešla dovnitř. Matka seděla na posteli a zrovna se něčemu uculovala, co přečetla na svém mobilu. Když si mě však všimla, mobil odložila a podívala se na mě se zcela vážnou tváří.

„Nějaký policajt stojí před domem a chce s tebou mluvit." vysvětlila jsem jí důvod vpadnutí do jejího pokoje.

Rychle se zvedla z postele, nahodila si župan přes svou noční košili a vyrazila za mnou ke dveřím.

Ještě předtím, než jsme došly ke dveřím, jsem ji zahlédla jak se upravuje a snaží se aspoň trochu zkrotit své rozcuchané vlasy. Jen jsem nad tím zakoulela očima a pokračovala v cestě. Když jsme došly ke dveřím matka nahodila přeslazený úsměv.

Co se to s ní stalo? Vždyť tohle je už přes čáru.. S policajtem to ale nejspiě nic neudělalo, protože dále zachovával na tváři poker face.

„Dobrý den paní, potřebuji si s vámi promluvit ohledně vašeho manžela," řekl. Zmateně jsem se na matku podívala, ona však vypadala stejně zmateně jako já.„Dobrá, můžete vejít dovnitř, abychom si promluvili v teple. Dcera vám nachystá něco k pití. " pozval ho matka dovnitř. „Ne, děkuji. Zdržím se tu jen na chvíli."

Matka ho zavedla do obýváku a nabídla mu tátovo křeslo k sezení, potom se na mě podívala tak, že jsem usoudila, že nejspíš nejsem vítána k jejich konverzaci. Poslušně jsem sklopila hlavu a při odchodu z pokoje za sebou zavřela dveře.

Ale dál jsem se už nehla. Zůstala jsem u dveří a přitiskla k nim pravé ucho. Nebylo mi to však moc platné, protože jediné co jsem zaslechla, bylo nesrozumitelné mumlání a poté dlouhé ticho.

Náhle jsě zaslechla kroky, směřující ke dveřím u kterých jsem stála. Chvatně jsem od nich odstoupila a chystala se vydat pryč,ale byla jsem moc pomalá. Dveře se otevřely a v nich stála matka se zaslzenýma očima.

Nechápavě jsem se na ní podívala a čekala na nějaké vysvětlení pro slzy v jejích očích. Dolní ret se jí třásl, jak se snažila zadržet přicházející pláč. I když jsem nevěděla oč jde opatrně jsem jí obejmula, aby se uklidnila. Sotva si položila hlavu na mé rameno, propukla v srdceryvný pláč.

„Mami?.. co se stalo?" Zeptala jsem se. „J.. já jsem to tak nechtěla. Je to kvůli mně. On..." vzlykla. „ ...se zabil" Přeběhl mi mráz po zádech. „ Kdo mami? Kdo se zabil??" Řekla jsem vyplašeně a pustila matku. Pomalu mi to začalo docházet, ale nedokázala jsem tomu uvěřit, potřebovala jsem důkazy. „tvůj táta" zašeptala třepoucím se hlasem. Stuhla jsem. Všechny mé svaly se napjaly a já nedokázala udělat nic jiného než se nevěřícně dívat matce do očí. Te se z očí slzy hrnuly proudem. Přeškrceně jsem vzlykla a sesunula se k zemi. Policista se už mezitím vytratil. Nedokázala jsem nic říct, rychle jsem se zvedla a rozběhla do mého pokoje. „Neříkej to Alin, prosím." Zavolala za mnou ještě matka než jsem doběhla do svého pokoje. Zabouchla jsem za sebou dveře a otočila se... „Alin?"