Temné stíny

1. část - Obyčejný dopis

Vždy jsem věděl, že můj život není procházka růžovou zahradou. Ale časem jsem si na to zvykl. Musel jsem. Jinak to nešlo. Ale osud mi i tak připravil velmi nepříjemné chvíle. To ale nebylo nic v porovnání s tím, co jsem měl teprve zažít. Bolest. Ano, velkou a potupnou bolest. Jak dokáže jeden obyčejný dopis změnit tak strašně moc? Ale stalo se a já prostě musel jít dál. A šel jsem...

Whatcha gonna do when they smile at you but you know
They're all faces out of truth you know
Don't trust those eyes at all
And whatcha gonna do when they kick your ass
There's a tiny chance it might break you in half you know
Then they leave you all alone

I can give you this sweet symphony
And I hope it makes you feel fine
And it's all that you can get from me
It will always be by your side *

„Harry, tohle přeci nemyslíš vážně? Už zase jsi zaspal!" hudrovala Hermiona a zpražila svého kamaráda vražedným pohledem. Ten jen pokrčil rameny a jal se snídat. Měl docela hlad. Při včerejším tréninku to přehnal a byl tak utahaný, že nebyl schopný dojít ani na večeři.

„Nech ho, Mio. Vždyť hodina začíná až za dvacet minut. Co ho tak plašíš, chceš, aby měl vředy?" smál se Ron a poplácal Harryho po zádech. Ale ten, jelikož zrovna upíjel dýňový džus, se zakuckal a šlehl po kamarádovi naštvaným pohledem.

„No jo, promiň, kámo," zasmál se ještě jednou zrzek a pak se pustil do své vlastní snídaně. Hermiona už pro jistotu nepromluvila, ale stejně si o tomhle všem myslela své.

Po chvíli se sál začal hemžit sovami a před Ronem přistál puštík s novinami. Hodil sově do váčku odložený obnos a pak noviny roztáhl. Ale jelikož v nich nebylo nic zajímavého, stejně jako posledních pár měsíců, podal je Harrymu. Ten je bezděky přijal a začetl se do jednoho článku o famfrpálu.

A začetl se tak moc, že nevnímal velkého černého výra, který se před něj postavil a tiše vyčkával. Nebelvír na chvíli zvedl hlavu a na ptáka se zkoumavě podíval. Držel v zobáku temně černou obálku. Harry se zamračil a pomalu ji sově odebral. Kdo by mu zrovna teď psal? A zrovna jemu?

„Harry? Tohle bys asi otvírat neměl..." zašeptala kamarádka, ale Harry ji moc nevnímal. Byl zvědavý, co obálka ukrývá. Roztrhl ji a vyndal z ní tři fotografie a jeden malý kousek pergamenu.

Harry zůstal zaraženě sedět a v roztřesených rukou držel kouzelnické fotky tří mrtvých těl. Tří lidí, které znal. Do nitra se mu vkradla panika a hrůza z toho, jak jejich zubožená těla vypadala.

Mladík se chvěl. V očích slzy. Tohle nechtěl! Neměl je rád, ale tohle si nezasloužili! Celé roky se o něj starali, celé roky mu poskytovali střechu nad hlavou. Nenáviděli ho, ale přesto mu dali domov.

Hrůza tohoto okamžiku na něj dopadla jako železná pěst. Začalo mu být blbě od žaludku a ještě to zhoršil pohled na malý pergamenový útržek.

Jsi na řadě...

Chtěl prudce vstát, ale zamotala se mu hlava a převážil se dozadu. Klopýtl. Dopadl na zem. V hlavě mu pulzovala tupá bolest. Ale nevnímal ji. Panika a hrůza ovládly jeho vědomí. Nevšímal si lidí okolo sebe. Hlasy, které na něj mluvily. Nic. Prázdno...

„Harry," něčí konejšivý hlas.

Mladík na lůžku prudce otevřel oči. Zmateně se díval na ošetřovatelku, která se nad ním skláněla.