Temné stíny

16. část - Smrt

Někdy si říkám, proč jsem se vůbec narodil. Proto, abych trpěl? Aby se můj život stal peklem? Kdysi jsem žádal smrt, aby si pro mě přišla. Toužil jsem umřít a ode všeho utéct. Ale teď? Zrovna, když jsem si vybojoval kousek štěstí a lásky? Realita přišla náhle a zasáhla mě svou mocnou silou. Copak se teď můžu osudu ptát, co bude dál? Existuje pro mě nějaká budoucnost? Kde je naděje, když ji člověk potřebuje...

Near, far, wherever you are
I believe that the heart does go on
Once more you open the door
And you're here in my heart
And my heart will go on and on

Blízko, daleko, kdekoli jsi
Věřím, že srdce bude bít dál
Ještě jednou otevřeš dveře.
A jsi tady v mém srdci
A mé srdce bude bít dál a dál

Temnota tohoto místa se nedala srovnat s černou dírou v jeho duši. Ležel na zemi. Třásl se. Byla mu zima. Špatně od žaludku. Kolikáté Crucio to bylo? U desátého přestal počítat.

Každý sval v jeho těle protestoval. Srdce bušilo jako o závod. Pumpovalo krev, jak nejrychleji dokázalo.

Bolest. Strach. Ponížení. Beznaděj... To vše Harry cítil. V každé své zpropadené buňce. Jeho zelený pohled kmital z útočníka na dveře. Ale neměl sílu se vůbec zvednout. Snažil se o to. Chtěl se dostat, co nejdál od hůlky, která byla tak nepřirozeně blízko. Která vysílala jedno kouzlo za druhým. Mučivé. Bolestné...

Zvedl se mírně. Jen tak, aby se mohl podívat Malfoyovi do očí. Pořád v nich byl vzdor a aspoň nepatrná síla bojovat. Když už o nic, tak aspoň o svůj život. Nehodlá tu umřít! Nemůže dřív, než mu řekne... než Severus pochopí... Přece teď nezemře? Nebo nakonec ano?

Položil hlavu zpět na chladnou zem. Vysílený. Zničený...

„To byl teprve začátek, Pottere! Neboj, nedovolím, abys ztratil vědomí. Znám dost kouzel na to, abys vše cítil intenzivně. Chci vidět, jak tě to zlomí. Chci tě vidět prosit o svůj bezcenný život!"

„Já..." zakašlal Harry. Znovu se nadzdvihl. „nebudu prosit!"

„To si myslíš teď! Uvidíme, co řekneš za hodinu," usmál se Malfoy a vytáhl z kapsy malou lahvičku. „Víš, co tohle je? Asi ne... nikdy jsi nebyl v lektvarech ten nejbystřejší. Říká se mu pomalá smrt." Na chvíli se odmlčel. Zamával lahvičkou mladíkovi před obličejem.

„A víš, kdo tenhle lektvar vymyslel?"

Srdce se znovu rozbušilo. Dávalo vědět o svém strachu. Nemusel ani hádat. Moc dobře věděl, kdo tenhle lektvar vařil. Takže to bude takhle? Zabije ho jed jeho vlastního manžela?

Lucius věděl, že Potter lektvar jen tak nevypije. Proto mu ho vkouzlil do těla. Jeho magie se mohla bránit, ale jen chvíli. Chvíli bojoval. Ale pak to tělo vzdalo.

„Nemusíš se bát, Pottere. Lektvar tě nezabije. Večer ti dám protijed. A pak tu mám pro tebe připravené další... můžeme to opakovat pořád dokola... do doby, než mě požádáš o smrt!" zasmál se Malfoy. Posadil se do křesla a díval se na mladíka u svých nohou.

Jed začal působit během dvaceti minut. Celé jeho tělo se roztřáslo. Dýchal přerývavě. Do očí se mu nahrnuly slzy. Zatínal pěsti. A když ztratil vědomí... Malfoy se postaral o to, aby se znovu probral. Nedovolil mladému tělu usnout. Chtěl vidět tu bolest v zelených smaragdech. Chtěl se dívat, jak trpí. Za svého syna... za svou manželku. Za Temného pána!

Z nosu i uší mu začala téct krev. Svou rudou barvou špinila světlý koberec. Malfoy se postavil nad tělo. Zaměřil se na jeho oči. A pak mu podal protijed. Nechal ho chvíli odpočinout. Ale opravdu jen na malou chvíli. A podal mu další z jedů... Ten křik lahodil jeho uším.