Temné stíny

2. část - Z celého srdce

Tehdy, když mi řekli tu úžasnou novinku o mé vlastní svatbě, nejprve jsem si myslel, že si ze mě dělají legraci. Brzy jsem pochopil, že se o vtip nejedná. Udělali to. Prodali mě. Tak hnusným způsobem. Začal jsem proklínat den, kdy jsem přežil. Začal jsem nenávidět. Opravdu a z celého srdce. Sám sebe, ale i své okolí. Vždy mě připravovali na boj se zlem, ale jak přemoct zlo, které se najednou usídlilo v mé duši? Já to nezvládl...

I never thought you were a fool
But darling, look at you
You gotta stand up straight, carry your own weight
These tears are going nowhere, baby

Harry seděl jako přikovaný. Tohle je vtip! Tohle přece nemyslí ředitel vážně! Ne! Snape? Umaštěnec Snape jeho manželem? Merline, tohle nejde! Ne! Ne!!!

„Harry?" zeptal se opatrně ředitel. Měl najednou o chlapce starost. Už dobrých deset minut sedí a dívá se před sebe, bez zjevných náznaků, že by se k téhle situaci chtěl nějak vyjádřit.

Ale opak byl pravdou. Celou dobu přemýšlel o posledních slovech Albuse Brumbála. Tohle je opravdu zlý sen!

Harry se smířil s tím, že se musí oženit. I s tím, že to musí být hned teď. Ale nikdy se nesmíří s krutou realitou, že si má vzít toho bastarda. A nejen vzít! Rozechvěl se.

Najednou se chlapci udělalo špatně, když pomyslel, že se ho bude Snape muset dotýkat. Že s ním bude muset spát! Tohle Harry nikdy nedopustí! Neudělá to! Nikdy!

Najednou se postavil na nohy a chtěl odejít. Ale někdo mu zatarasil cestu. Vzhlédl a jeho zastřené zelené oči spočinuly na Lupinovi.

„Nech mě jít..." zašeptal a znovu se snažil projít skrz. Ale Lupin mu to nedovolil. Nemohl. Chápal chlapce, věděl, že tohle jen tak nepřekousne. Ale v sázce bylo příliš mnoho. Hlavně Harryho život. To nejdůležitější, co kouzelnická populace má.

„Harry..." promluvil tiše vlkodlak a lehce se dotkl chlapcova ramene. Ten sebou cukl a poodstoupil dozadu.

„Nech mě jít!" řekl znovu. Chlad v jeho hlase každého v místnosti zasáhl jako studená voda.

„Pottere! Uklidněte se!" řekl Moody a postavil se vedle Lupina.

Chlapec se otočil na ředitele. V jeho obličeji nebyla ani stopa po nějaké emoci. Zíral na Brumbála a v očích prázdno. V srdci bolest, ze zrady.

„Neudělám to..." zašeptal tiše. Zelené oči se pořád dívaly do těch modrých. Bude bojovat! Nedopustí, aby mu oni zničili život. Copak nestačí, že to dělá Voldemort? Opravdu ho na kolena srazí ti nejbližší? Proč je svět tak krutý a nespravedlivý?

Rodina. Všechny tady za tu svou považoval. Ale teď? V rodině jsou vždy černé ovce, vždy je tam někdo, kdo jednou zradí. Ale tady ublížili všichni. Do jednoho. Do očí se mu nahrnuly slzy.

„Harry, chlapče. Pochop, že tohle je jediné řešení. Severus..."

„Ne!"

„Harry..."

„NE! Tohle nedopustím! Tohle neudělám! Nemůžete mě nutit. Vyberte někoho jiného!" chlapec začal panikařit. Zoufale se rozhlížel okolo. Snažil se najít jedinou tvář, která by mu pomohla. Která by ho zachránila.

Ale všichni měli v obličeji to samé. Donutí ho. Musí to udělat. Ať chce, nebo ne. A proč? Příliš jim na něm záleží. Chtějí, aby přežil. Ale za jakou cenu? Za zničení jeho duše? Darují ho někomu, koho z celého srdce nenávidí?