Na druhý den, už jsem měla tak šílený hlad, ale nevěděla jsem, jak to někomu říct. Byla jsem bezbranná. Zase se rozrazily dveře a do sklepa přišli dva muži, rozvázali mi nohy a ruce, které mi potom spoutaly za zády. Pásku přes pusu mi nechali a táhly mě ven ze sklepa.
Dotáhli mě do nějakého pokoje, posadili na židli, ruce mi odpoutali a přivázali k opěradlům židle, to samé udělali s nohama. Dívala jsem se vyděšeně před sebe. Do pokoje vešel Drew a podíval se znechuceně na mě. Došel až ke mně, kde mi silou strhl pásku. Zaskučela jsem a v očích se mi objevily slzy.
„Tak jak se máš dnes?! A víš jak odpovědět!“ zeptal se mě a čekal na mou odpověď.
„Chci domů,“ zašeptala jsem vyděšeně a hned jak jsem to dořekla, vrazil mi facku.
„S tebou není žádná řeč. Zahrajeme si takovou hru. Budu ti dávat otázky a za každou špatnou odpověď ti něco udělám!“ zasmál se, bála jsem se ho, nechtěla jsem trpět bolestí.
„Tak čím pak začneme?“ zeptal se spíše pro sebe. „Chtěla bys své rodiče zpátky? Živé?“ podíval se na mě a očekával mou odpověď. Ani jsem nezaváhala a odpověděla.
„Ano, miluju je,“ ale v tom mi znova vrazil facku.
„Špatná odpověď!“ zařval na mě. Bylo mi špatně, jako bych se ocitla ve špatném snu.
„A copak svého Joshe, tvého miláčka?“ vysmál se mi. Zaváhala jsem, ale zase odpověděla, že ano.
„Drahoušku, ty se nepoučíš!“ kopl mě silně do břicha, až jsem zakašlala.
„Dejte mi pokoj! Nechci tady být!“ zakřičela jsem odvážně na něj. „Pomoc! Pomoc!“ začala jsem volat. Drew neváhal ani chvíli a chytil mě pod krkem a stiskl. Popadala jsem dech a začala rudnout.
„Malá, drzá potvoro! Budu si tě muset vychovat, abys byla povolná a hodná,“ zkaženě se zasmál a povolil stisk. Lapala jsem po dechu.
„Pusťte mě prosím. Na nic vám nejsem, bojím se vás. Stýská se mi po rodičích,“ smutně jsem se dívala na špičky svých bot, slzy mi už volně stékaly po tvářích.
„Aby bylo jasno, řeknu to naposledy! Ty se odsud nedostaneš! Patříš mně, já jsem si tě koupil, já jsem tvůj pán! A ty mě budeš poslouchat! Jestli se pokusíš utéct, nebo neuposlechneš mé nařízení, uvidíš, jaký dokážu být! A věř, že tohle je jen začátek!“ zakřičel mi do ucha a já vyděšeně přikývla, nic jiného mi nezbylo.
Nařídil svým kamarádům, aby mě rozvázali a odnesli zpět do sklepa. Ve sklepě mě zase spoutali k železné tyči, zavázali kotníky a zalepili pusu. Dívala jsem se vyděšeně, jak odchází pryč a nechali mě samotnou v mém vězení.
Neměla jsem pojem o čase, ani jsem netušila co je za den. Celou dobu jsem myslela na Joshe, bránil mě, ale sám zemřel. Brala jsem si to za vinu, všechno jsem si brala za vinu.
„Přivezte ho sem! Slyšíte snad ne?!“ křičel do telefonu Drew.
„Dobře, přivezeme ho ráno,“ ozvalo se z telefonu.
„Skvělé! Alespoň ji donutíme poslouchat,“ zasmál se a položil telefon.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Přidávám další kapitolu, užíjte si ji ;3
