Takhle to šlo další dlouhé dny. Pomalu jsem si na to začala zvykat, ale stále jsem přemýšlela, jak se odsud dostat. Jednou to přeci musí vyjít, říkala jsem si pořád dokola.
Jednou u dveřích zaklepal nějaký kluk s prosbou, zda-li by si mohl zavolat. Drew mu to samozřejmě povolil, i když velice nerad. Celou dobu co kluk volal, si ho prohlížel. Napadlo ho, že by mohl být k užitku.
„Děkuju za zavolání,“ řekl kluk a chystal se k odchodu.
„No nemáš zač, a hele nepotřeboval bys práci? Hledám někoho, kdo by mi vymaloval pár pokojů. Slušně za to zaplatím samozřejmě,“ nabídl mu Drew nabídku.
„Dobře, peníze bych docela potřeboval,“ souhlasil mladík.
„Tak pojď, ukážu ti ty pokoje,“ rozešel se Drew po schodech. Já jsem zrovna uklízela, takže mě ten mladík mohl zahlédnout. A taky že ano.
Ta dívka je mi nějaká povědomá, pomyslel si ten kluk a šel za Drewem. Drew mu ukázal pokoje a výbavu na malování.
„Nějak rychle to nespěchá. Budu, ale rád, když to uděláš,“ pousmál se Drew a odešel. Mladík si to všechno prohlédl, a pomalu se pustil do práce. Namíchal si barvu a další serepetičky.
Pořád, ale musel přemýšlet, kde tu dívku viděl. A najednou mu to docvaklo. Viděl ji v televizi, ve zprávách. Unešená dívka! Byl titulek. Věděl, že hned, jak odsud zmizí, zajde za policii a všechno jim řekne. Přeci tu dívku tady nenechá.
Pracoval, až do večera a docela se mu dařilo. Měl vymalovaný strop a dvě stěny jednoho pokoje.
Když skončil, šel dolů a oznámil, že přijde zase zítra. Drew byl samozřejmě spokojen, že našel někoho, kdo mu s tím pomůže. Rozloučili se a mladík odešel pryč. Hned šel na policejní stanici, kde všechno řekl a vysvětlil. Policie mu řekla, ať jim zjišťuje informace a že až bude, vhodná příležitost zaútočí.
Večer, byl jako večery předešlé. Byla jsem ráda, když to skončilo a já se mohla schoulit do klubíčka, rozplakat se a v klidu usnout.
Ráno jsem zrovna uklízela jeden pokoj, když do něj vešel ten kluk. Chtěl pokračovat v práci.
„Ahoj,“ podíval se na mě.
„A-ahoj,“ zašeptala jsem a dívala se do země. Hleděla jsem si svého. Nechtěla jsem, aby mě někdo viděl, jak se s ním bavím.
„Vím, kdo jsi a pomůžu ti,“ pošeptal mi a já se na něj konečně podívala.
„O-opravdu mi pomůžete odsud se dostat?“ šeptala jsem.
„Ano, policie o tom už ví. Jen čekají na vhodnou příležitost. Ještě to tady chvíli vydrž. Pomoc přijde,“ usmál se na mě a pohladil mě. Přikývla jsem s důvěrou v něj a šla jsem pryč, dál uklízet.
Byla jsem moc ráda, ale bála jsem se tomu věřit na sto procent. Co kdyby to nevyšlo? Ale věřila jsem mu. Aspoň někdo se objevil, kdo by mi pomohl.
Ten večer mě nechali být a já se po dlouhé době vyspala. Zase jako většina večerů před tím, se mi zdálo o rodičích. Tolik jsem jim chtěla říct, jak mi chybí. Jen jsem si to myslela a doufala, že mě uslyší.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------
Aóóójte :D zase přidávám další část, která je tedy klidná :D Snad se bude líbit :3 I když je tedy dnes ten pátek 13, snad si ji přečtete :D
A jelikož mi dneska.... Začínají prázdniny :3 Budou kapitoly častěji :) Ale moc bych vás chtěla požádat, kdybyste kdokoli měli nápad, jak by povídka mohla pokračovat, napište mi, buď na Ask, nebo sem do zpráv-komentářů, určitě si to přečtu a rozmyslím se..Hodně by mi to pomohlo ;) Tak děkuju, a dnešek přežíjte ;3 Páá
