Ochránci světů

1. Setkání

Pozorovala jsem stromy, které jsme míjeli. Kapky, dopadající na okno auta a lidi, kteří se procházeli ulicemi schovaní pod deštníky. Jakoby nám ujížděli ty stromy, ne my jim, jak to ve skutečnosti bylo. Jakoby to byl sen, z kterého jsem se ještě neprobudila.

Od té doby, co mě v mém malém bytečku v centru přepadla banda chlapů v černém obleku, jsem měla pocit, jakoby byl vůbec všechno sen. Měla jsem si naložit jen pár nezbytností a jít.

A to jsem normálně drsná holka, věřte mi.

Vážně...

**

Byl normální pátek, přišla jsem z práce (měli jsme zrovna pohovor, takže jsem měla na sobě šaty a podpatky, což není zrovna ideální oblek na únos. Kdyby mě třeba předtím aspoň varovali - Připrav si vhodný oděv a sbal si pár nezbytností, večer tě přijdeme unést, no, lepší něco než nic!).

Jelikož všechno beru pozitivně, pravda je, že kdyby přišli o půl hodiny později, už bych byla s hrnkem čaje a mýma kočkama na klíně uložená u televize. Župan je přece jenom horší oděv než šaty.

Moje kočky...

Kdo se o ně postará, když ani nevím kam jedeme, proč a na jak dlouho?!

Vytáhla jsem mobil, že napíšu textovku Sáře, ať se tam o ně zajde postarat. Tu se na mě ten chlap (jako by z oka vypadl Martinu Lawrencovi) podíval, směšně našpuli rty a zavrtěl hlavou. S povzdechem jsem telefon složila do bezpečného úkrytu v mé kapse a dala se do uvažování, co mě asi čeká. Nechci ani pomyslet. A potom...

Jsem. Usnula.

Ano.

Když mě unese banda chlapíku co vypadaj jak masoví vrazi v kriminálkách a vezou mě černou skoro-limuzínou neznámo kam já usnu.

**

Vzbudilo mě zatroubení klaksonu skoro-Martina Lawrence. Než jsem se vzpamatovala, už jsem vystupovala z auta a slyšela ten hlas.

,,Julie Sekrová. Dlouho jsme se neviděli."

A tam stála ona.

Abyste tomu rozuměli.

Starší žena v tmavě zeleném kostýmku a téměř šedých vlasech, stažených do přísného drdolu.

A abyste tomu rozuměli ještě lépe.

Moje matka.

Stála ve dveřích nějakého starého domu na místě... mého dětství? Ani si nevzpomínám, že by takhle vypadaly dveře domu, kde jsem vyrůstala.

,,Vy jste dali opravit dveře?"

Má první otázka, když vidím po pěti letech svou matku. Potlesk, prosím.

Matčiny rty se stáhly do podivného úsměvu. Usmívat jsem ji viděla naposledy když se ženil můj bratr.

„Ano."

„Proč?"

„Tamty se už skoro rozpadaly."

Teprve teď jsem si všimla, jak v žalostném jsem stavu. Zmuchlané šaty, trošičku... dobře, trošičku víc rozbořený drdol a líčení rozmazané po celém obličeji.

S odkašláním jsem si uhlazovala šaty, zatímco matka mě stále s tím podivným úsměvem pozorovala.

„Ehm... kde je koupelna?"