Ochránci světů

6. Láska?

Jsi jednou z nich, opakovalo mi moje podvědomí a těžko říct, jestli to byla pochvala nebo výtka. Já byla šťastná že jsem poprvé udělala něco dobrého a zároveň jsem si vyčítala, že jdu do něčeho, o čem nic nevím.

„Julie, jsi tam?" ozval se tlumený Adamův hlas za dveřmi.

„Jsem!" křikla jsem se a šla otevřít. Rozcuchaný Adam s rudými tvářemi vstoupil dovnitř a směle se posadil na postel.

„Děje se něco?" zkřížila jsem ruce na hrudi.

„Ahoj." zakřenil se, aniž by odpověděl na mou otázku. „Jak se cítíš?"

S povzdechem jsem si sedla vedle něj. „Těžko říct."

„Hele, nikdo tě nenutil podepisovat úpis vlastní krví a navíc... nedovolil bych ti, abys dělala něco nebezpečnýho nebo špatnýho."

„Já vím, že tohle je dobrá věc." odvětila jsem klidně. „Ale bojím se, že něco zkazím."

Usmál se. „Nedělej nic, co dělat nechceš, nebo se toho bojíš." vstal. „ Kdybys potřebovala pomoct..." uklonil se. „Ber to tak, že jsem ti plně k dispozici." šel ke dveřím. „Uvidíme se na snídani." a pak už jsem jen slyšela cvaknutí kliky, jak za sebou zavřel dveře.

**

Mít hodně jídla má své výhody i nevýhody. Výhoda: je tam prostě hodně jídla! Nevýhoda: nikdy nevíte, co si vybrat.

Já nejméně půl hodiny hypnotizovala tu hromadu koblížků, housek, marmelád, šunek, sýrů a lupínků, než si toho všiml pan Smith, který mi vzal z ruky talířek a od každého nabral trošku. Úlevně jsem mu poděkovala a... pustila se do toho.

Mňam!

„Jak jste se dnes vyspali?" zeptal se Adam.

„Mně se zdálo o té ztracené knize." povzdechla si matka, ale když zjistila že na chvíli ztratila svou vážnou tvář, ihned zase nasadila svou neprůhlednou masku.

„No, mně se o ní sice nezdálo, ale díky ní jsem se nevyspal." ozval se pan Smith.

„Já teda nevím jak vy," začala jsem. „ale já se vyspala skvěle."

„Souhlasím." zasmál se Adam s pohledem do mých očí a já si pomyslela, že na tuhle snídani nikdy nezapomenu.

A opravdu to nebylo kvůli ničemu jinému než tomu skvělému jídlu...

**

Právě jsem zjistila, že mozek a srdce jsou dvě odlišné věci. Správně, velmi brzy. Srdce mi říká, že něco cítím k Adamovi a mozek zas, že nemůžu být zamilovaná do někoho, koho znám sotva den. Těžko říct, čemu jsem věřila více. Něco neidentifikovatelného v mém těle mi říkalo, že ty city nemusí být nutně láska, ale tomu jsem nevěřila už vůbec. Cítila jsem přesně to, co zamilované dívky v knihách: rozbušení srdce když byl nablízku, hřejivý pocit že jsem vyjímečná, když na mne promluvil, nebo motýlci třepotající se v mém břiše pod nátlakem jeho modrých očí.

Tak to je láska.

Pocit, jež mi byl dosud neznámý. Pocit, který jsem vždycky myslela že ho mám, ale nebyl to on.

Když jsem byla v devítce, randila jsem. Byla jsem blázen do romantických knížek a chtěla jsem to poznat. Lásku. Na prvního kluka si celkem jasně vzpomínám. Jmenoval se Dan. Byl to sukničkář a já měla zlomené srdce.

Ale nebyla to láska.

Nejdelší vztah jsem měla asi pět měsíců a ukončila jsem ho já.

Bylo to na začátku prvního roku na střední a já pochopila, že... že prostě nic necítím. Že to není ono.

Nikdy jsem už do něčeho takového nešla.

**

Seděl přede mnou a něco mi vyprávěl.

Nejspíš něco o knížkách, protože mu přitom zářily oči.

Když najednou přestal mluvit a díval se na mě, uvědomila jsem si, že se mne nejspíš na něco ptal.

„C-co?" vykoktala jsem ze sebe.

Sklopil hlavu. „Nic."

„Promiň, ptal ses na něco?"

„Ne, neptal. Ale máš ty nějaké otázky?"

Teď je to na tobě.

„Ehm, no. Víš, jak jsi mi včera řekl, že ses do mě zamiloval... před pěti lety... cítíš to pořád?"

„Možná." usmál se.

„A neřekl jsi mi to... protože ses bál mé odpovědi?

„Možná."

„Bojíš se jí i teď?"

„Možná?" odpověděl mi otázkou a mou odpovědí byly mé rty přitisknuté na jeho.

Usmál se do polibku, což byl náznak, který jsem potřebovala, abych ho od sebe neodstrčila.

Tentokrát jsem ji cítila jasně. Lásku.

___________________________________

Ahojkyy:)!

STRAŠNĚ MOC SE OMLOUVÁM! NEDOKÁŽU ANI POPSAT JAK MĚ DĚSNĚ TOHLE MRZÍ ALEEEE.... SKORO PŮL ROKU NEVYDÁVÁNÍ? JÁ TO NECHÁPU!!! TOHLE BYLA TOTÁLNÍ KRIZE A JÁ NESTÍHALA VŮBEC NIC! ŠÍLENĚ SE STYDÍM ALE TEĎ SE BUDE VYDÁVAT, FAKT SLIBUJU.

Já.. nemohla jsem se přinutit psát. Vždycky bylo něco do školy, doma... co bylo důležitější. Nejde to vrátit zpátky ale už to bude lepší. Stydím se za sebe. Fakt že jo. Dokud to budu stíhat budou kapošky jednou týdně, pak třeba jednou za dva týdny. PŘÍSAHÁM! Fakt ostuda tohle:D.

Máme tu puuuusiiiiinkuuuuuuuu:3! Hah, zamilované storky mi nejdou, aleee já je prostě potřebovala dát dohromady, no nejsou spolu nejroztomilejší na světě:3? JSOU! A běda, kdo si dovolí říct opak :O! Ne, fajn až takový přísňák nejsem, ale prostě JSOU takže, co říct:D?

Věnováno _My_Name_Is_Mee_ :3 Jsi zlato, že si jsi četla každou kapitolku před vydáním a hledala chyby, ač já jsem dobrý češtin a moc tam toho není:D! A ještě za to, že jsi mě přesvědčila o tom, že tuhle kapitolku mohu vydat:). DÍKY! Snad budeš „opravovat" dále.

S láskou, Janča