Ochránci světů

3. První lekce knihomolství

Od doby, kdy jsem měla v pubertě „deprese" při pohledu na mé mírně vyboulené břicho, jsem se rozhodla chodit každé víkendové ráno běhat.

Dodnes děkuji nebesům za tohle období, poněvadž díky němu jsem ranní ptáče!

Vzbudila jsem se kolem sedmé a automaticky jsem sáhla na noční stolek abych „vypnula budík".

Ono tam nic nebylo.

Posadila jsem se na posteli a na chvíli jsem měla pocit, jako bych se vrátila v čase... Rozhlédla jsem se kolem a neviděla jsem nic víc než můj pokoj, jak vypadal před lety. Mé patnáctileté já vždy radostně vyskočilo z postele a vyběhlo ze dveří zkontrolovat, jestli tam neleží vzkaz od pana Smitha, který mi tam většinou něco nechával.

Snažila jsem se napodobit sebe sama. Zvedla jsem se z postele a kroky mne zavedli ke dveřím. Když jsem je otevřela, musela jsem se pořádně rozkoukat než jsem byla schopna racionálně myslet. On tam opravdu nějaký vzkaz byl. A pokud mě mé paměťové buňky rukopisu pana Smitha nešálí, tuším, že byl od něj.

Dobré ráno! Vím, že vstaneš brzy, čili ti jen oznamuji, že Adam pro tebe přijde v devět. My se vrátíme večer. Hezký den!

Zavrtěla jsem hlavou. Vlastně ani nevím proč, ale tak nějak se mi tak vyčistilo to, čím jsem myslela.

Jsem u matky. Nevím, co tu dělám. Budu budoucí ochránkyně všech knížek na světě a velitelka obrovského společenství ochránců knih, které má tisíce členů.

Nic, co by mě mělo rozrušit.

Ovšem co by mě rozrušilo, by bylo prohledávání pokoje. Plánovala jsem to odkládat dokud to půjde. Musím říct, že se radši zasnoubím s Johnem Goodmanem než si číst deníček, který jsem v sedmi letech vedla tak týdnem. (Nic proti Jeníkovi, samozřejmě.)

Dokud jsem nezačala řešit kolik má zebra chlupů jsem nezjistila, že jsem unavená. Příliš mnoho informací které musel můj mozek zpracovat mě prostě vyčerpalo. Při pohledu na ručičky hodin, které ukazovaly že mám hodinu a půl času jsem usnula.

**

Ťuk. Ťuk.

Ozvalo se klepání na dveře. Adam.

S hrůzou jsem se vynořila ze svého snění a došla ke dveřím.

„Pět minut!" zakřičela jsem a došlo mi, že pokud se někdy Adam dostal do kontaktu s dívkou poznal, že má tak čtvrt hodiny.

Jak vypadám?

Co ty vlasy?

Doprkna, ta řasenka je všude rozmazaná!

Během pár (více než pěti) minut jsem se dala do kupy (věřte mi, pro ženu nadlidský úkol) a otevřela.

Usmíval se na mě kluk s černými rozcuchanými vlasy, jemným strništěm a modrýma očima.

„Ty musíš být Julie!" zakřenil se. „Já jsem Adam."

„Já vím." odkašlala jsem si. „Těší mě." podala jsem mu ruku.

Vysvětlil si to trošku špatně, sehnul se a na ruku mě políbil. Jak roztomilé, že?

„Snídala jsi?"

„Ehm, ne."

„Tak to musíš mít hlad!" popadl mě za loket a táhl mě směrem do podzemí, jak jsem tomu s oblibou říkala jako malá. Dříve tam měli byty sloužící, dnes tam nejspíš bydlí on.

V polovině „podzemní" chodby mě pustil a začal popisovat obrazy na stěnách.

„Jsou to všechno dřívější hlavní ochránci, tvoji předkové. Třeba tohle je madmazel Gabriela, prababička tvé matky." shlížela na nás podivná stará tlustá ženská a tvářila se, jakoby jsme právě způsobili třetí světovou. „Byla odvolána za špatné zacházení s knihami."

Měla jsem tu čest se pokochat vražednými obličejíky celé Gabči rodiny a pak už jsme zastavili před dubovými dveřmi s Adamovou jmenovkou.

Můj průvodce otevřel dveře a uvedl mě do malého bytečku s dřevěnými stěnami, miliony knihoven, barevnou kuchyní a retro pohovkami.

„Tak tomu se říká ráj!" vydechla jsem zasněně a ihned jsem se složila do pohovky, kterou bych si představovala do bytu v nebesích.

„Chceš do čaje med?" zakřičel Adam, jenž už byl v jiné v místnosti. Asi v kuchyni.

**

O pět minut později vešel jako pravá hospodyňka s utěrkou za pasem a obrovským tácem v ruce do obýváku. Dva horké hrnky čaje s vánočním motivem a mísa koláčků. Ihned jsem se natáhla pro jeden.

„Jen si dej." smál se Adam. „Dělal jsem je sám."

„Mám se bát?" zastavila jsem ruku s koláčkem na cestě k mé puse.

„Zkus." vybídl mě a já se zakousla do koláče. Zaplavila mě chuť ořechů, skořice a něčeho, co nemám doteď tušení kam zařadit.

Tak nějak jsem začala přemýšlet nad gravitací, ale mé myšlenky se zas a znovu zatoulaly k Adamovi. Nevděčnice.

„Víš, že seš divnej?" zahuhlala jsem s plnou pusou.

„Neslyším to poprvý."

„Ale fajn divnej." doplnila jsem.

„Tak to poprvý slyším. Ovšem je to zatím nejmilejší věc se slovem divnej." zasmál se. „Než se ti pokusím vysvětlit něco o našich knížkách, chceš vidět svoje mazlíky?"

„To je jasný!" otřela jsem si ruce od třetího (možná čtvrtého) koláčku.

**

Následovala jsem Adama do sklepení – přesněji řečeno do bytů matčiny ochranky a kuchařek.

Otevřel dveře něčeho, co připomínalo spíž. Jak se se zavrzáním otevřely, ozvalo se podrážděné mňoukání.

„Emilko, Rozinko!" zavolala jsem a ihned se na mě vyřítila dvě chlupatá stvoření. „Nepodrápejte mě!" zasmála jsem se a udělala s nimi jedno velké kočičí obětí.

„Můžu se přidat do vašeho kočičího chumlu? Sice tam bude jeden kocour, ale to snad nevadí." prohlásil Adam, což mě rozesmálo. Čekal na můj souhlas, a tak jsem přikývla.

„Miluju kočky." podrbal Emilku za ouškem. „Odkud je máš?"

Kdybyste mi kdysi řekli, že jednou budu se synem pana Smitha a mými kočkami na klíně ve spíži probírat vše, co s kočkami souvisí vysmála bych se vám.

No, momentálně mi to vlastně přijde dost reálné.

**

Podzemím se rozezněl gong na oběd.

„Páni, to už je tolik?" přerušil Adam naši debatu. „Netuším, v kolik přijedou ale měli bychom si pospíšit. Jsi chápavej člověk?"

„Ne."

„Tak to abychom začali!"

________________________________________

Ahoj, krásný den všem!

Ano, pořád se nic neděje (pardón) ale znáte ty začátky. Seznámení s Áďou má Julie za sebou tak schválně jestli uhodnete to, co jí čeká v další kapošce, hm?

Rozhodla jsem se, že budu každou kapitolku někomu věnovat takže tahle je věnována i_am__klaudia:33 díky za všechno:).

P.S.: Jestli někdo z Vás přijde na to jak se píše slovo "madmazel" bez Googlu, jmenuji ho největším machrem:d!

S láskou, Janča:3